Aktuality AK

Nová pozorování ze sondy New Horizons naznačují, že Kuiperův pás – rozlehlá, vzdálená vnější zóna Sluneční soustavy osídlená stovkami tisíc ledových, kamenitých planetárních stavebních bloků – se může rozprostírat mnohem dále, než jsme si mysleli. Úvodní obrázek představuje vznik prachových částic po vzájemných kolizích těles Kuiperova pásu.

Astronomové změřili pomocí archivních dat z dalekohledu Gemini North binární supermasivní černou díru nacházející se v eliptické galaxii B2 0402+379. Dvojice kompaktních objektů ve středu B2 0402+379 je jedinou supermasivní dvojitou černou dírou, která byla kdy studována dostatečně podrobně, aby bylo možné vidět oba objekty odděleně. Je držitelem rekordu pro nejmenší vzdálenost mezi dvěma veledírami, která kdy byla přímo změřena – pouhých 24 světelných let.

Tato úvodní ilustrace znázorňuje následky předpokládané srážky dvou obřích exoplanet. Zůstává horké, roztavené planetární jádro a vířící, zářící oblak prachu a trosek. Vědci objevili důkazy o kolosální srážce exoplanet, poznamenané zářícím oblakem plynu a prachu, prostřednictvím pozorování neobvyklých fluktuací jasnosti mladé hvězdy.

Astronomové přidávají tři nově objevené měsíce na rostoucí seznam známých nebeských těles naší Sluneční soustavy. Mezinárodní tým astronomů poprvé po téměř dvou desetiletích zahlédl kolem Uranu další měsíc a dva nové měsíce obíhající kolem planety Neptun. Objevy byly oznámeny 23. února 2024 Mezinárodní astronomickou unií (Minor Planet Center), vědeckou organizací, která je zodpovědná za označení komet, planet a měsíců Sluneční soustavy.

Vesmírný dalekohled NASA James Webb Space Telescope (JWST) našel dosud nejlepší důkaz pro emisi z neutronové hvězdy v místě nedávno pozorované supernovy. Supernova známá jako SN 1987A byla supernova s kolapsem jádra, což znamená, že zhutněné zbytky v jejím jádru vytvořily buď neutronovou hvězdu, nebo černou díru. Důkazy pro takto kompaktní objekt se dlouho hledaly, a přestože nepřímé důkazy o přítomnosti neutronové hvězdy byly již dříve nalezeny, je to poprvé, kdy byly zjištěny účinky vysokoenergetické emise z pravděpodobné mladé neutronové hvězdy.

Pomocí nových rádiových pozorování na vlnové délce 21 cm provedených teleskopem Green Bank Telescope (GBT) astronomové objevili více než 250 neutrálních plynných mračen, která jsou vystřelována ze středu naší Galaxie do mezihvězdného prostoru. Tyto mraky jsou pravděpodobně produktem stejného jevu, který vytvořil Fermiho bubliny.

Pomocí přístroje FORCAST na vysloužilé létající observatoři Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA) získali astronomové spektra v oblasti středního infračerveného záření ze čtyř asteroidů typu S (bohaté na silikáty): Iris, Parthenope, Melpomene a Massalia. Získali data, která jsou jednoznačně připisována molekulární vodě na dvou asteroidech Iris a Massalia.

Publikované umělecké ztvárnění ukazuje rekordní kvasar J059-4351, jasné jádro vzdálené galaxie, které pohání supermasivní černá díra. Pomocí dalekohledu ESO VLT (Very Large Telescope) v Chile bylo zjištěno, že tento kvasar je nejsvítivějším dosud známým objektem ve vesmíru. Supermasivní černá díra, kterou zde vidíme, přitahuje okolní hmotu, má hmotnost 17 miliardkrát větší než Slunce a její hmotnost roste o ekvivalent jednoho Slunce za den, což z ní činí nejrychleji rostoucí černou díru, jaká kdy byla známa.

Sagittarius A*, supermasivní černá díra o hmotnosti 4,3 milionu slunečních hmotností, která sídlí ve středu naší Galaxie – Mléčné dráhy, se otáčí tak rychle, že podle analýzy deformuje prostoročas, který ji obklopuje. Vyplývá to z dat shromážděných kosmickou observatoří Chandra X-ray Observatory a radioteleskopem Karl G. Jansky Very Large Array. Černé díry mají dvě základní vlastnosti: svoji hmotnost a rotaci. Určení jedné z těchto dvou hodnot řekne astrofyzikům mnoho o každé černé díře a o tom, jak se chová.

Tým astronomů vedený Southwest Research Institute (SwRI) našel důkazy o hydrotermální nebo metamorfní aktivitě na ledových trpasličích planetách Eris a Makemake, které se nacházejí v Kuiperově pásu. Metan detekovaný na jejich povrchu má v jejich skalních jádrech výmluvné známky teplé nebo dokonce horké geochemie, která se výrazně liší od podpisu metanu na kometách.