Aktuality AK

Podle nového výzkumu došlo k migraci obřích planet Sluneční soustavy – Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu – na jejich současné dráhy v období 60 až 100 milionů let po vzniku Sluneční soustavy. Tato zjištění, získaná na základě analýzy enstatitových chondritů s nízkým obsahem železa (EL) a asteroidů rodiny Athor, nabízejí nový pohled na vývoj Sluneční soustavy. Mohou také vrhnout nové světlo na podmínky, které vedly ke vzniku pozemského Měsíce.

Nový teoretický model založený na vesmírné expanzi a tvorbě hvězd naznačuje, že náš vesmír nemusí mít optimální podmínky pro život. I přes pozorované méně příznivé hustotě temné energie je život stále možný. Nový teoretický model odhaduje pravděpodobnost vzniku inteligentního života v našem vesmíru – a v jakýchkoliv hypotetických vesmírech mimo něj – a odráží aspekty známé Drakeovy rovnice. Cílem Drakeovy rovnice, kterou v 60. letech 20. století vyvinul americký astronom Frank Drake, bylo vypočítat počet zjistitelných mimozemských civilizací v naší Galaxii.

Astronomové Evropské jižní observatoře ESO pořídili pomocí interferometru Very Large Telescope Interferometer (VLTI) snímek červeného veleobra WOH G64 zahaleného prachem. WOH G64 se nachází ve vzdálenosti přibližně 160 000 světelných let v souhvězdí Mečouna. Hvězda, známá také jako IRAS 04553-6825, 2MASS J04551048-6820298 nebo TIC 30186593, je součástí Velkého Magellanova mračna, jedné z malých galaxií, které obíhají kolem naší Galaxie. S velikostí zhruba 2 000krát větší než naše Slunce je WOH G64 klasifikována jako červený veleobr.

Astronomové objevili tranzitující exoplanetu – pojmenovanou IRAS 04125+2902 b – obíhající kolem 3 miliony let staré protohvězdy o hmotnosti 0,7 Slunce v molekulárním mračnu Taurus. Exoplaneta IRAS 04125+2902 b má průměr 0,96 průměr planety Jupiter a hmotnost <0,3 Jupiterovy hmotnosti. Tato obří exoplaneta, známá také jako TIDYE-1 b, oběhne kolem své mateřské hvězdy IRAS 04125+2902 jednou za 8,83 dne.

V posledních letech astronomové vyvinuli techniky, které umožňují měřit obsah kovů ve hvězdách s mimořádnou přesností. Díky této možnosti zkoumali sourozenecké hvězdy, aby zjistili, jak se liší jejich metalicita. Některé z těchto sourozeneckých hvězd se v tomto ohledu výrazně liší. Nový výzkum ukazuje, že za to mohou hvězdy pohlcující kamenné planety.

Infračervený snímek středu mlhoviny Orion byl pořízen přístrojem NIRCam na vesmírném dalekohledu James Webb Space Telescope (JWST). Vložené obrázky ukazují snímky dvou slabých tzv. proplydů z Hubbleova vesmírného dalekohledu v optickém oboru a z Webbova dalekohledu na infračervených vlnových délkách. U každého proplydu je na optickém snímku v siluetě detekován malý protoplanetární disk, který je obklopen jasnou ionizační frontou, jež vzniká v důsledku intenzivního UV záření nejhmotnějších hvězd. Hnědý trpaslík v centru každého disku je detekován na infračerveném snímku z Webbova teleskopu. Spektroskopie z přístroje NIRSpec na Webbu potvrdila, že tyto objekty jsou hnědí trpaslíci na základě jejich nízké teploty.

Astronomové odhalili periodické světelné emise ze dvou obíhajících černých děr, které narušují mračno plynu v galaxii vzdálené miliardu světelných let. Tento jev, pojmenovaný AT 2021hdr, poukazuje na dynamiku černých děr, které při svém obíhání spotřebovávají a vyvrhují plyn, a nabízí tak pohled na vesmírné interakce. Astronomové na základě dat z observatoře Swift identifikovali mimořádný opakující se signál ze dvou masivních černých děr.

Umělecká ilustrace ukazuje rychle se krmící černou díru, která vyzařuje silné výtrysky plynu. Na základě dat z JWST a rentgenové observatoře Chandra objevil tým astronomů americké Národní vědecké nadace NOIRLab tuto černou díru o malé hmotnosti asi 7,2 milionu ekvivalentu Slunce v centru galaxie pouhých 1,5 miliardy let po Velkém třesku. Ta pohlcuje hmotu fenomenální rychlostí – více než 40násobkem teoretického limitu. Tato černá díra sice žije krátce, ale její „hostina“ by mohla astronomům pomoci vysvětlit, jak supermasivní černé díry v raném vesmíru tak rychle rostly.

Nová data z vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) prohloubila záhadu, jak rychle se vesmír rozpíná. Objev naznačuje, že k vysvětlení této vesmírné záhady může být zapotřebí neznámá fyzika. Od chvíle, kdy se vesmír zhruba před 13,8 miliardami let zrodil, se neustále rozpíná všemi směry. Analýzou současné rychlosti rozpínání vesmíru, známé jako Hubbleova konstanta, mohou vědci odhadnout stáří vesmíru a možné podrobnosti o jeho osudu, například zda se bude rozpínat navždy, zhroutí se sám do sebe, nebo se dokonce „roztrhne“.

Před 11 miliony let narazil do Marsu asteroid a poslal kusy rudé planety do vesmíru. Jeden z těchto kusů nakonec dopadl na Zemi někde poblíž Purdueovy univerzity a je jedním z mála meteoritů, jejichž původ lze vystopovat přímo na Mars. Tento meteorit byl v roce 1931 znovuobjeven v zásuvce na Purdueově univerzitě a pojmenován Lafayettský meteorit.