Aktuality AK

Rozsáhlá ložiska ledu nalezená na Měsíci by mohla v budoucnu podpořit mise astronautů tím, že poskytnou vodu a zdroj pro pohonné látky, přičemž nový výzkum mapuje tyto zdroje mimo tradiční polární oblasti. Nejnovější analýza sondy NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) odhalila, že ložiska ledu na Měsíci jsou rozsáhlejší, než se dosud předpokládalo a sahají nejméně až do 77 stupňů jižní šířky.

Výzkumníci z Princetonské laboratoře fyziky plazmatu učinili významný objev týkající se extrémní teploty ve sluneční koróně a jako pravděpodobnou příčinu označili odražené vlny plazmatu. Tento průlomový objev, který zahrnuje experimentální i simulační metody, poskytuje zásadní pohled na dlouholetou záhadu, proč je sluneční koróna podstatně teplejší než povrch Slunce.

Umělecký koncept zobrazuje potenciální vulkanický měsíc mezi exoplanetou WASP-49 b (vlevo) a její mateřskou hvězdou. Nové důkazy naznačující, že mohutný sodíkový oblak pozorovaný v blízkosti planety WASP-49 b není produkován ani planetou, ani hvězdou, přiměly vědce k otázce, zda by jeho původcem nemohl být exoměsíc. Existence měsíce mimo Sluneční soustavu nebyla nikdy potvrzena, ale nová studie pod vedením NASA může poskytnout nepřímý důkaz o existenci takového satelitu.

Toto je umělecký koncept raného Marsu s kapalnou vodou (modré oblasti) na povrchu. Dávné oblasti Marsu nesou známky hojného výskytu vody – například rysy připomínající údolí a delty a minerály, které se tvoří pouze v přítomnosti kapalné vody. Vědci se domnívají, že před miliardami let byla atmosféra Marsu mnohem hustší a dostatečně teplá na to, aby se zde vytvořily řeky, jezera a možná i oceány vody. Když se planeta ochladila a ztratila své globální magnetické pole, sluneční vítr a sluneční bouře odnesly do vesmíru značnou část atmosféry planety a proměnily Mars v chladnou a vyprahlou poušť, kterou vidíme dnes.

Umělecké ztvárnění disku, který obklopuje mladou hvězdu, ukazuje vířící „placku“ horkého plynu a prachu, z níž se formují planety. Pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) získal tým detailní snímky zobrazující vrstevnatou kuželovitou strukturu větrů disku – proudů plynu vyfukujících se do vesmíru. Astronomové odhalili nové podrobnosti o proudění plynu, které formuje disky rodící planety a utváří je v průběhu času, a nabídli tak pohled na to, jak pravděpodobně vznikla naše vlastní Sluneční soustava.

Na základě dat z Hubbleova vesmírného dalekohledu HST za období přibližně 90 dní (mezi prosincem 2023 a březnem 2024), kdy se obří planeta Jupiter nacházela ve vzdálenosti 391 až 512 milionů kilometrů od Slunce, změřili astronomové velikost, tvar, jasnost, barvu a rotaci Velké rudé skvrny během jednoho cyklu oscilací. Získané údaje odhalily, že Velká rudá skvrna není tak stabilní, jak by se mohlo zdát. Bylo pozorováno, že prochází oscilací svého eliptického tvaru a kmitá jako miska želatiny. Příčina devadesátidenní oscilace není známa.

Podle článku publikovaného v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society existovala galaxie REBELS-25 již 700 milionů let po Velkém třesku. Na publikovaném snímku je galaxie REBELS-25, jak ji viděl radioteleskop ALMA, překrytá infračerveným snímkem dalších hvězd a galaxií. Infračervený snímek pořídil dalekohled VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy) Evropské jižní observatoře ESO.

Na obrázku vlevo je umělecké ztvárnění centrální aktivní oblasti (aktivního galaktického jádra, AGN) galaxie NGC 4151, která obsahuje supermasivní černou díru. Modrá oblast uprostřed znázorňuje akreční disk nejblíže k černé díře, který vyvrhuje materiál. Dále se nachází bouřlivá oblast, kterou astronomové nazývají „oblast širokých linií“, a ještě dále je zobrazen torus ve tvaru koblihy.

Nový výzkum naznačuje, že centrální supermasivní černá díra Mléčné dráhy vznikla splynutím s jinou černou dírou přibližně před 9 miliardami let. Původ příznačně pojmenovaných supermasivních černých děr, jejichž hmotnost může být milionkrát až miliardkrát větší v porovnání s hmotností Slunce a které se nacházejí v centru většiny galaxií, zůstává jednou z největších záhad vesmíru.

Obrázek vlevo nahoře: Černobílý snímek Měsíce z dat Moon Mineralogy Mapper. Dole: Mapa vody na Měsíci. Různé barvy představují různé typy absorpce vody a korelují s typem horniny. Tmavé oblasti mají tendenci mít šachovnicově vyznačené tvary absorpcí, které jsou mělké. Modré jsou širší a hlubší absorpce charakteristické pro živce, přičemž síla absorpce vody se zvyšuje směrem k pólům. Střední část snímku je část Měsíce přivrácená k Zemi. Levá a pravá čtvrtina jsou části odvrácené strany Měsíce (-180 až +180 stupňů „zeměpisné“ délky). Spodní část snímku je jižní polární oblast a horní část je severní polární oblast. Svislé pruhování je způsobeno různými oběžnými drahami indické sondy Chandrayaan-1, které zobrazují povrch v různých geometriích.