Hned v prvních dnech roku 2025 jsme dosáhli v rámci projektu velké modernizace Hvězdárny Valašské Meziříčí dalšího významného cíle. Po více než deseti letech můžeme změnit první příčku ve velikosti primárního zrcadla našeho největšího dalekohledu - od počátku roku 2025 patří půlmetrovému zrcadlovému dalekohledu typu Newton.
Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
V roce 2011 byla uvedena do provozu nová generace ruských meteorologických družic, které sledují Zemi z výšky 36 000 km, z tzv. geostacionární dráhy. Na rozdíl od družic NASA však ruská družice pořizuje snímky v oboru blízkého infračerveného záření, stejně tak i ve viditelném světle. Snímky poskytují detailní informace nejen o pohybu oblačnosti, ale například také o změnách vegetace.
Nový snímek kulové hvězdokupy M 55 pořízený v infračerveném oboru přehlídkovým dalekohledem VISTA zachycuje desítky tisíc hvězd nakupených dohromady jako roj včel. Kromě toho, že jsou tyto hvězdy soustředěny na jednom místě, patří zároveň k těm nejstarším ve vesmíru. Astronomové studují objekty, jako je M 55, aby pochopili, jak probíhá vývoj galaxií a jak stárnou hvězdy.
Nový snímek oblasti obklopující reflexní mlhovinu M 78 ležící severně od pásu Oriona ukazuje oblaka kosmického prachu, která se táhnou mlhovinou jako šňůra perel. Pozorování byla provedena pomocí dalekohledu APEX (Atacama Pathfinder Experiment), který sleduje tepelné záření zrnek mezihvězdného prachu. To astronomům umožňuje nahlížet do míst, kde vznikají nové hvězdy.
V noci ze soboty 21. na neděli 22. dubna 2012 nastalo maximum aktivity prvního významného meteorického roje roku – Lyrid. Vzhledem k tomu, že obyvatelům Moravy až nezvykle přálo počasí, podařilo se i nám ve Valašském Meziříčí úkaz pozorovat.
Tento nový snímek hvězdokupy NGC 6604 byl pořízen pomocí kamery WFI (Wide Field Imager) a dalekohledu MPG/ESO o průměru objektivu 2,2 m na observatoři La Silla v Chile. Hvězdokupa bývá často přehlížena díky nápadnému sousedovi, kterým je Orlí mlhovina, též známá jako Messier 16 (či M 16), nacházející se jen ‚o rozpětí křídel‘ vedle. Kompozice tohoto snímku, kde je NGC 6604 obklopena krajinou prachoplynových mračen, však ukazuje, že hvězdokupa sama o sobě je velmi krásným objektem.
Nová observatoř, ačkoli se ještě staví, již umožnila astronomům pochopit a popsat blízký planetární systém, a poskytla jim cenné údaje o tom, jak takové systémy vznikají a vyvíjejí se. Astronomové za použití dalekohledu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) objevili, že planety obíhající kolem hvězdy Fomalhaut musí být mnohem menší, než se původně soudilo. Jedná se o první publikovaný vědecký výsledek z první fáze pozorování, která byla otevřena všem astronomům.
Evropská jižní observatoř ESO uzavřela kontrakt s architektonickou kanceláří Auer+Weber na návrh rozšíření svého ústředí v Garchingu u Mnichova (Německo). Kancelářská budova moderního stylu poskytne prostor pro rostoucí počet zaměstnanců v Garchingu a bude místem zrodu technologických inovací potřebných pro ambiciózní projekty ESO, jako je dalekohled E-ELT (European Extremely Large Telescope). Po předpokládaném dokončení na konci roku 2013 přispěje rozšíření ústředí ESO významně k rozvoji celého vědeckého centra v Garchingu.
Velmi malý Saturnův měsíc Enceladus (průměr 500 km) obíhající daleko za vnějším okrajem prstenců planety nás naplňuje příslibem, že zde možná existují mikroorganismy. Během série nebezpečně těsných průletů objevila kosmická sonda NASA s názvem Cassini doslova gejzíry vody tryskající z jeho povrchu, či spíše z podpovrchového zásobníku kapalné vody. Tyto výtrysky, které pronikají skrz trhliny v ledové kůře měsíce, mohou vynášet na povrch přítomné mikroorganismy.
Třebaže na povrchu Saturnova měsíce Titan existují řeky a jezera kapalných uhlovodíků, deště, které je zásobují, mohou přicházet jen velice zřídka. Podle údajů, které shromáždila kosmická sonda NASA s názvem Cassini, část povrchu Titanu nemusí zažít déšť v období delším než 1000 roků.