Aktuality AK

Podle kvantové mechaniky je stav vakua zaplněn virtuálními páry částic, které podstupují procesy spontánní tvorby a ničení. Tyto kvantové fluktuace se mohou v přítomnosti pole pozadí proměnit ve skutečné páry částic. Nejvýraznějším příkladem takového procesu je Schwingerův jev předpovídající tvorbu párů nabitých částic v přítomnosti elektrického pole. V novém výzkumu astrofyzikové z Radboudovy univerzity prokázali existenci místního mechanismu produkce gravitačních částic v zakřivených časoprostorech podobného Schwingerovu jevu pro elektrická pole.

Galaxie JD1, zvětšená gravitační čočkou, přináší zprávu o samotném úsvitu galaxií krátce po Velkém třesku. První miliarda let života vesmíru byla zásadním obdobím v jeho vývoji. Po Velkém třesku, přibližně před 13,8 miliardami let, se raný vesmír zvětšil a dostatečně ochladil, aby se vytvořily atomy vodíku. Atomy vodíku absorbují ultrafialové fotony z mladých hvězd; avšak až do zrození prvních hvězd a galaxií se vesmír stal temným a vstoupil do období známého jako kosmický temný věk.

Tým vědců spojený s několika institucemi v Česku, Japonsku a USA našel důkazy o pulzech blesků na Jupiteru, které jsou podobné těm na Zemi. Ve své studii, o níž informoval časopis Nature Communications, skupina zkoumala množství dat pořízených vesmírnou sondou Juno kroužící kolem Jupitera.

Kosmická sonda NASA s názvem Juno proletěla kolem Jupiterova vulkanického měsíce Io v úterý 16. května 2023 a poté kolem samotného plynného obra. Průlet kolem měsíce byl zatím nejbližší, ve vzdálenosti asi 35 500 kilometrů. Nyní, ve třetím roce své prodloužené mise zkoumající nitro Jupitera, bude sonda na sluneční pohon také zkoumat soustavu prstenců, kde se nacházejí některé vnitřní měsíce planety Jupiter.

Oblak vodní páry ze Saturnova měsíce Enceladus o délce více než 9 000 kilometrů detekovali vědci pomocí kosmického dalekohledu NASA James Webb Space Telescope (JWST). Nejen, že je to poprvé, kdy byla taková vodní emise spatřena na tak rozsáhlou vzdálenost, ale Webbův teleskop také dává vědcům poprvé přímý pohled na to, jak tato emise zásobuje vodou celý systém Saturnu a jeho prstence.

Už nějakou dobu víme, že asteroid 3200 Phaethon se chová jako kometa. Když je blízko Slunce, zjasňuje se a tvoří ohon a je zdrojem každoročního meteorického roje Geminid, i když za většinu meteorických rojů jsou zodpovědné komety. Vědci označovali Phaethonovo chování podobné kometě jako důsledek prachu unikajícího z asteroidu, když je zahřátý Sluncem. Nová studie využívající dvě sluneční observatoře NASA však odhaluje, že Phaethonův ohon není vůbec zaprášený, ale je ve skutečnosti tvořen plynným sodíkem.

Nově objevená exoplaneta má poloměr 1,03 zemského poloměru a teplotu mezi 27 a 127 stupni Celsia, přičemž stálá noční strana věrohodně umožňuje kondenzaci vody. Tato takzvaná exo-Země, pojmenovaná LP 791-18 d, by mohla podléhat sopečným výbuchům stejně často jako Jupiterův měsíc Io, vulkanicky nejaktivnější těleso ve Sluneční soustavě.

Astronomové používající radioteleskop Karl G. Jansky Very Large Array v Novém Mexiku pozorovali na několika vlnových délkách jasnou kompaktní skvrnu se středem na severním pólu Uranu. Tento útvar pravděpodobně ukazuje na přítomnost polárního cyklonu a vykazuje podobnost s polárními útvary pozorovanými na jiných obřích planetách ve Sluneční soustavě.

Důkazy zanechané ve skalách vedou vědce k přehodnocení toho, jak vypadalo vodní prostředí na starověkém Marsu. Nové snímky pořízené roverem NASA s názvem Perseverance mohou vykazovat známky toho, co bylo kdysi na Marsu mohutnou řekou, která se zahloubila a rychleji proudila, než kdy vědci v minulosti spatřili důkazy. Řeka byla součástí sítě vodních cest, které ústily do kráteru Jezero, tj. oblasti, kterou rover zkoumá od přistání před více než dvěma lety. Pochopení těchto vodních prostředí by mohlo vědcům pomoci v jejich úsilí hledat známky starověkého mikrobiálního života, které se mohly uchovat v marťanských horninách.

Úvodní obrázek ukazuje, jak spolu souvisí součásti systému drobných částic v okolí hvězdy Fomalhaut. Pozorování provedená pomocí radioteleskopu Atacama Large Millimeter/Submillimeter Array (ALMA) odhalují zrna velikosti písku, která obíhají kolem hvězdy a drolí se (zobrazeno červeně). Výsledné jemnozrnné částice, sledované Hubbleovým vesmírným dalekohledem HST a zde znázorněné modře, jsou vyfukovány z vnějšího prstence fotony proudícími z hvězdy. Přístroj MIRI na vesmírném teleskopu JWST poskytuje úplný obraz tím, že odhaluje teplý prach vyplňující vnitřní část systému Fomalhaut (oranžová barva). Tento prach je organizován do druhého prstence, což naznačuje přítomnost jedné nebo více planet poblíž.