Aktuality AK

Dva nové články publikované v časopise Nature podrobně popisují způsob, jakým seismická data odhalují specifika marťanského nitra. Každý z nich ukazuje 150 kilometrů silnou vrstvu roztavené silikátové horniny na základně pláště, která obaluje jádro Marsu z tekuté slitiny železa. To by mohlo mít důsledky pro naše chápání marťanské historie – ale také to může mít vliv na způsob, jakým interpretujeme seismická data Marsu, shromážděná přistávacím modulem sondy InSight v letech 2019 až 2022.

Pomocí kosmických teleskopů Chandra a Webb objevili astronomové NASA starověkou masivní černou díru, která poskytuje vodítka o původu prvních supermasivních černých děr ve vesmíru a zpochybňuje předchozí teorie o jejich růstu. Astronomové pomocí teleskopů NASA objevili dosud nejvzdálenější černou díru pozorovanou v oboru rentgenového záření. Černá díra je v rané fázi růstu. Tento výsledek pomůže vysvětlit, jak vznikly některé z prvních supermasivních černých děr ve vesmíru.

Doktorand z Lancasterské univerzity změřil optickou tloušťku Saturnových prstenců pomocí nové metody založené na tom, kolik slunečního světla dosáhlo kosmické sondy Cassini, když byla ve stínu prstenců. Optická tloušťka je spojena s průhledností objektu a ukazuje, jak daleko může světlo projít tímto objektem, než se pohltí nebo rozptýlí.

Vědci zjistili, že hluboký plášť Země může obsahovat kusy starověké planety Theia, což nabízí nový pohled na původ Měsíce a formování Země. Mezioborový mezinárodní výzkumný tým nedávno objevil, že masivní anomálie hluboko v nitru Země může být pozůstatkem srážky před 4,5 miliardami let, která vedla ke vzniku Měsíce. Tento výzkum nabízí důležité nové poznatky nejen o vnitřní struktuře Země, ale také o jejím dlouhodobém vývoji a formování vnitřní Sluneční soustavy. Studie, která se opírala o výpočetní metody dynamiky tekutin, které propagoval profesor Hongping Deng ze Shanghai Astronomical Observatory (SHAO) Čínské akademie věd, byla publikována v časopise Nature 2. listopadu 2023.

Data z kosmického dalekohledu Kepler odhalila nový systém nazvaný Kepler-385 se sedmi horkými velkými planetami, které obíhají kolem hvězdy o něco větší a teplejší než naše Slunce. Systém sedmi horkých planet byl odhalen pokračujícím studiem dat z vysloužilého kosmického dalekohledu Kepler. Každá z nich je doslova zalita sálavým teplem od své hostitelské hvězdy více než kterákoliv planeta ve Sluneční soustavě.

Infračervený pohled kosmického dalekohledu Jamese Webba vrhá nové světlo na mlhovinu v Orionu, ikonu noční oblohy. Tento oblak plynu je tak obrovský a jasný, že je viditelný pouhým okem, přestože je od Země vzdálen asi 1300 světelných let. Při pozorování malým dalekohledem začne prosvítat její pravá podstata: mlhovina v Orionu není jen oblak plynu, je to také obrovská hvězdná školka o průměru více než dvacet světelných let, kde se rodí nové hvězdy.

NASA zveřejnila nádherný ultrafialový snímek plynného obra – planety Jupiter, který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled HST. „Tento pohled na plynnou obří planetu, zveřejněný na počest toho, že se Jupiter dostal do opozice, ke které dochází, když jsou planeta a Slunce na opačných stranách oblohy, zahrnuje mimo jiné ikonickou, masivní bouři zvanou Velká rudá skvrna,“ uvedli astronomové z týmu HST. Při průměru necelých 16 000 km je Velká rudá skvrna 1,3krát větší než průměr Země.

Dne 1. listopadu 2023 proletěla kosmická sonda NASA s názvem Lucy nejen kolem svého prvního asteroidu, ale ve skutečnosti kolem dvojité planetky. První snímky poslané sondou Lucy na Zemi odhalují, že malý asteroid hlavního pásu Dinkinesh má ve skutečnosti průvodce a jedná se tedy o binární asteroid.

Publikovaný upravený snímek Jupiterova měsíce Ganymed byl získán kamerou JunoCam na palubě kosmické sondy NASA s názvem Juno během průletu 7. června 2021 kolem největšího ledového měsíce. Data z tohoto přiblížení byla použita k detekci přítomnosti solí a organických látek na povrchu Ganymeda. Data shromážděná misí Juno naznačují, že na povrch největšího měsíce Jupitera může probublávat slaná „minulost“.

Zatímco ultrafialové polární záře na Uranu byly pozorovány od roku 1986, dosud nebylo pozorováno žádné potvrzení infračervené polární záře. Ledoví obři Uran a Neptun jsou neobvyklé planety ve Sluneční soustavě, protože jejich magnetická pole nejsou totožná s rotačními osami. Zatímco planetární vědci pro to dosud nenašli vysvětlení, vodítka mohou spočívat v polární záři na Uranu. Tyto polární záře vznikají v důsledku vysoce energetických nabitých částic, které klesají dolů a srážejí se s atmosférou planety prostřednictvím magnetických siločar. Na Zemi jsou nejznámějším výsledkem tohoto procesu severní a jižní polární záře.