Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Infračervený pohled kosmického dalekohledu Jamese Webba vrhá nové světlo na mlhovinu v Orionu, ikonu noční oblohy. Tento oblak plynu je tak obrovský a jasný, že je viditelný pouhým okem, přestože je od Země vzdálen asi 1300 světelných let. Při pozorování malým dalekohledem začne prosvítat její pravá podstata: mlhovina v Orionu není jen oblak plynu, je to také obrovská hvězdná školka o průměru více než dvacet světelných let, kde se rodí nové hvězdy.
Samozřejmě, když budete mlhovinu v Orionu studovat pomocí 6,5 metru velkého vesmírného dalekohledu, váš pohled se exponenciálně zlepší. To je přesně to, co astronomové provedli pomocí vesmírného teleskopu Jamese Webba (JWST). Výsledné pohledy jsou neuvěřitelnou pastvou pro oči. Pozorováním v blízkém infračerveném JWST odhalil stovky nově zrozených hvězd.
Středu snímku publikovaného v úvodu článku dominují čtyři hvězdy lichoběžníku (Trapez), nejjasnější hvězdy v této mladé hvězdokupě. A nejjasnější z těchto čtyř, Theta1 Orionis C, je stotisíckrát energetičtější než Slunce. Září tak jasně, že jen ona sama je zodpovědná za většinu záře mlhoviny. Snímek ukazuje proudy a chomáče plynu rozmetané přes mlhovinu v Orionu a napájené energií hvězdy.
Je také vidět výbuch načervenalého plynu. Tento plyn, nazývaný Orion Molecular Cloud 1 (OMC1), vypadá jako výbuch ohňostroje. V jistém smyslu tomu tak je: je to pravděpodobně materiál v množství několika Sluncí, který odlétá pryč z místa hvězdné katastrofy, při které se srazily a spojily tři hmotné hvězdy. Tato událost se rozvinula s takovou silou, že z ní plyn unikal rychlostí až půl milionu kilometrů za hodinu.
Skutečným důvodem, proč JWST obrátil svůj pohled na mlhovinu v Orionu, však nebylo pořízení pěkných snímků. V pohledu dalekohledu se také skrývá něco jemnějšího, ale neméně ohromujícího. Hvězdná porodnice mlhoviny v Orionu živí nejen hvězdy, ale také novorozené planety, které jsou přístupné zvědavému infračervenému oku JWST. Mnoho z toho, co víme o hvězdných a planetárních zrozeních, pochází z pozorování velkých, jasných hvězd, jejichž svítivost je stejná nebo větší než svítivost Slunce. Nemáme mnoho údajů o vzniku méně hmotných hvězd.
JWST však takové objekty v mlhovině Orion snadno zaznamenal. Ještě lepší je, že objekty planetární hmotnosti jsou horké, když se narodí, a pomalu chladnou po miliony let. To znamená, že cokoliv v mlhovině Orion bude zářit na infračervených vlnových délkách, JWST odhalí nejen jejich přítomnost, ale také důležité detaily, jako je jejich teplota a hmotnost.
To je důvod, proč byly tyto snímky pořízeny; abychom se dozvěděli více o kosmickém původu studiem jinak skrytého rozložení malých hvězd (a velkých planet), které se skrývají v rozsáhlém potomstvu mlhoviny v Orionu. Ke svému potěšení a úžasu astronomové tam našli více než 500 objektů, které mohou mít planetární hmotnost. A překvapivě tyto objekty volně putují vesmírem a nejsou připoutané k žádné hvězdě.
Mnoho volně putujících planetárních objektů Orionu, které spatřil JWST, je dostatečně blízko u sebe, že pravděpodobně obíhají navzájem v širokých binárních systémech. Vědci, kteří tyto planety objevili, je ve skutečnosti nazývají Jupiter-Mass Binary Objects (JuMBO). Jak vznikly, je těžké pochopit. Víme, že takové planetární objekty se tvoří kolem hvězd. A také víme, že v chaotických raných dobách planetárního systému mohou blízká setkání mezi světy vyvrhnout jeden nebo více z nich, což odsoudí vyvržence k putování vesmírem jako mezihvězdní nomádi. Přestože bylo objeveno mnoho takových toulavých planet, není vůbec jasné, jak by mohly vytvořit binární systém. Přesto 40 objektů planetární hmotnosti, které jsou vidět na snímcích, je v podobě dvojplanet.
Je možné, že se zrodily jako hvězdy a vznikly přímo z plynu v mlhovině v Orionu, ale to by bylo také divné. Přestože jsou dvojplanety běžné, je vidět mnohem více těchto JuMBO objektů, než se očekávalo vzhledem k předchozím pozorováním toho, jak se formují objekty planetární hmotnosti. Existuje nějaký nový mechanismus, který se spouští při nízkých hmotnostech a podporuje objekty třídy Jupiter, které se objevují v širokých binárních systémech? Astronomové zatím nevědí. Další pozorování by to mohlo pomoci objasnit.
Zdroj: https://www.scientificamerican.com/article/stunning-images-reveal-rogue-planets-of-the-orion-nebula/ a https://scitechdaily.com/rogue-revelations-webb-identifies-540-planetary-surprises-in-the-orion-nebula/
autor: František Martinek