Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Ztráta hmotnosti u hvězd typu červeného obra je jednou z hlavních neurčitostí v astrofyzice. Červení obři jsou vyvinuté hvězdy, které již spotřebovaly veškerý vodík ve svém jádru a přeměnily jej na hélium prostřednictvím procesu jaderné fúze a místo toho spalují vodík ve své obálce. Při směřování ke konci svého života tyto hvězdy rovněž zahájily spalování hélia v jádru.
Kosmická sonda NASA s názvem Juno (start 5. 8. 2011) zachytila tento pohled na jižní polokouli Jupitera během 39. blízkého průletu kolem planety ze dne 12. 1. 2022. Transfokace na pravou část tohoto snímku (viz obrázek níže) odhalila další dva světy na stejném snímku: Jupiterův úchvatný měsíc Io (vlevo) a měsíc Europa (vpravo).
S označením WHL0137-LS a s přezdívkou Earendel byla nově detekována hvězda, kterou její světlo opustilo zhruba 900 miliónů roků po Velkém třesku. Hvězda Earendel je od nás tak daleko, že její světlo potřebuje 12,9 miliardy roků, než dosáhne Země. Záření opustilo hvězdu v době, kdy vesmír byl starý pouze 6 % jeho současného věku. Rudý posuv hvězdy je z = 6,2. Hvězda byla objevena v rámci programu HST s názvem Hubble’s Reionization Lensing Cluster Survey (RELICS).
Podle astronomů NASA bylo doposud potvrzeno již více než 5 000 exoplanet včetně malých kamenných těles podobných Zemi, obřích plynných planet mnohokrát větších než Jupiter a tzv. „horkých jupiterů“ na doslova spalujících blízkých oběžných drahách kolem svých mateřských hvězd. V naší Galaxii se pravděpodobně nachází několik stovek miliard planet.
Vznik velmi vzácných černých děr s hmotnostmi přes jednu miliardu hmotností Slunce v první miliardě roků po vzniku vesmíru je v astrofyzice otevřenou otázkou. Teoretičtí fyzikové Hooman Davoudiasl, Peter Denton a Julia Gehrlein z Brookhaven National Laboratory vyvinuli model vysvětlující vznik těchto primordiálních obrů, stejně tak i podstatu dalšího fenoménu: temné hmoty. Jejich článek byl publikován v časopise Physical Review Letters.
Nový kosmický teleskop NASA s názvem JWST (James Webb Space Telescope) doslova zíral 16. března 2022 do vzdáleného vesmíru a prokázal perfektní vidění: pořídil ostrý snímek daleké hvězdy 2MASS J17554042+6551277 obklopené tisíci prastarých galaxií. Vědecký tým teleskopu očekává, že optika teleskopu a jeho vědecké přístroje budou schopny splnit plánované vědecké cíle.
Působivá čelní kolize mezi dvěma galaxiemi, známými jako Arp 143, podnítila neobvyklou kompozici vznikajících hvězd v útvaru v podobě trojúhelníku. Snímek byl pořízen pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST. Interagující dvojice galaxií Arp 143 obsahuje vpravo deformovanou spirální galaxii NGC 2445 s probíhající tvorbou hvězd, společně s jejím méně okázalým průvodcem vlevo, galaxií NGC 2444. Jejich divoká kolize se uskutečňuje proti tapisérii vzdálených galaxií, které mohou být trochu vidět skrz interagující dvojici.
Uhlík je rozhodující pro život. Proto kdykoliv detekujeme výrazné známky přítomnosti uhlíku, například někde na Marsu, může to signalizovat biologickou aktivitu. Může silný signál přítomnosti uhlíku v horninách Marsu signalizovat biologické procesy určitého typu? Jakýkoliv silný signál přítomnosti uhlíku je zajímavý, když pátráme po životě. Je to obvyklý chemický prvek ve všech formách života, jaký známe. Avšak existují rozdílné typy uhlíku a uhlík může být koncentrovaný v životním prostředí i z dalších důvodů. Neznamená totiž automaticky, že kde je uhlík, tam musí být i život.
Pojízdná vědecká laboratoř Curiosity pořídila na povrchu Marsu fotografie nádherných struktur. Zatímco zmíněný objekt vypadá podobně jako maličký květ nebo snad dokonce jakýsi útvar organického původu, vědecký tým kolem roveru Curiosity potvrdil, že tento objekt je minerální srůst s křehkou strukturou, který byl vytvořen minerály vysráženými z vody.
Mezinárodní tým astronomů pořídil nejdetailnější fotografii velké kosmické rázové vlny viditelné ze Země. Tyto gigantické rázové vlny jsou mnohem větší než celá naše Galaxie a k jejich vzniku dochází v případě, když kupy galaxií navzájem kolidují. Jedná se tak o nejenergetičtější jevy ve vesmíru od období Velkého třesku.