Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Dalekohled TBT2 – technologický demonstrátor Evropské kosmické agentury (ESA) umístěný na Observatoři La Silla (ESO) v Chile – zahájil svůj operační provoz a stal se součástí celosvětového úsilí při odhalování blízkozemních planetek. Společným koordinovaným pozorováním se svým partnerským teleskopem pracujícím na severní polokouli bude TBT2 propátrávat oblohu, hledat asteroidy, které by mohly představovat riziko pro planetu Zemi, a přitom testovat technické i programové vybavení pro budoucí síť teleskopů.
Rostoucí seznam prvenství pro vozítko Perseverance, nejnovější šestikolový robot NASA pracující na povrchu Marsu, zahrnuje rovněž konverzi oxidu uhličitého bohatě přítomného v řídké atmosféře rudé planety, a to na kyslík. Experimentální přístroj velikosti opékače topinek na palubě vědecké laboratoře Perseverance s názvem Mars Oxygen In-Situ Resource Utilization Experiment (MOXIE) splnil úkol. Byl vyzkoušen 20. dubna 2021, šedesát marťanských dnů (tzv. solů) po přistání na povrchu Marsu, k němuž došlo 18. února 2021.
Každý rok na naši planetu dopadá prach z komet a asteroidů. Tyto meziplanetární prachové částice prolétají naší atmosférou a dávají vzniknout úkazům lidově označovaným jako „padající hvězda“. Některé z nich dosáhnou zemského povrchu v podobě mikrometeoritů.
Astronomové nově objevili dvě dvojice kvasarů – J0749+2255 a J0841+4825 – existující před 10 miliardami roků a sídlící v jádrech kolidujících galaxií. Vyplývá to z pozorování skupiny vědců ze Spojených států amerických a z Japonska. Kvasary jsou velmi zářící objekty napájené černou dírou o hmotnosti až několika miliard hmotností Slunce. Jsou roztroušené napříč oblohou a byly mnohem hojnější v době před 10 miliardami roků. Tehdy docházelo často ke spojování galaxií, které přitom hostily černé díry. Proto se astronomové domnívali, že by v té době mohlo existovat mnoho dvojitých kvasarů.
Astronomové identifikovali na základě pozorování pomocí infračervené vesmírné observatoře Spitzer Space Telescope trojici nejrychleji rotujících doposud objevených extrémně studených hnědých trpaslíků: 2MASS J03480772-6022270, 2MASS J12195156+3128497 a 2MASS J04070752+1546457. Tato trojice hnědých trpaslíků byla vůbec poprvé zaznamenána v rámci pozemní přehlídky oblohy Two Micron All Sky Survey (2MASS), která fungovala do roku 2001. Tito hnědí trpaslíci mají zhruba stejný průměr jako planeta Jupiter, avšak jejich hmotnosti se pohybují v rozpětí 40 až 70 hmotností Jupitera. V naší Galaxii mohou být miliardy hnědých trpaslíků.
Astronomové objevili důkazy existence obří planety obíhající kolem Vegy, což je mladá hvězda ve vzdálenosti 25 světelných roků od Země, jejíž poloha se promítá do souhvězdí Lyry. „Vega je dostatečně jasná, takže ji můžeme pozorovat i za soumraku, kdy ostatní hvězdy jsou přezářeny slunečním světlem,“ říká Samuel Quinn, astronom na Harvard and Smithsonian Center for Astrophysics. „Bylo by vskutku vzrušující, kdybychom našli planetu obíhající kolem Vegy, protože to nabízí do budoucna nové možnosti výzkumu,“ dodává Samuel Quinn.
Možná až 99 % vody je na Marsu stále ještě uvězněno v kůře rudé planety – neunikla do kosmického prostoru, jak se dlouho spekulovalo. Nová data změnila dlouho převládající teorii, že téměř veškerá voda unikla z planety Mars do kosmického prostoru. Před miliardami roků byl Mars skoro modrou planetou; v souladu s důkazy stále ještě nalézanými na povrchu, hojné množství vody teklo napříč planetou a vytvářelo četné rezervoáry – jezera, moře i hluboký oceán. Otázkou je, kam se veškerá voda poděla?
Mezinárodní tým vědců studujících seismická data shromážděná sondou NASA s názvem InSight využil pořízená data k výpočtu velikosti jádra planety Mars. Skupina plánovala projednat své zjištění na letošní konferenci Lunar and Planetary Science Conference, která se konala virtuálně v důsledku probíhající pandemie. Jako předehru k této konferenci člen výzkumného týmu Simon Stähler vytvořil dostupnou předběžnou prezentaci pro ty, kdo by měli o data zájem. Astronomové zamýšlejí publikovat své závěry v blízké budoucnosti ve vědeckém časopisu.
Nová pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT naznačují, že ‚toulavá‘ kometa 2I/Borisov – druhý a zatím poslední známý objekt, který prokazatelně přilétl do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru – je složena z nejméně přetvořeného materiálu, jaký byl kdy pozorován. Astronomové se domnívají, že toto těleso pravděpodobně nikdy neprošlo blízko hvězdy a představuje tak pozůstatek nedotčené hmoty z oblaku plynu a prachu, ve kterém se zrodilo.
Astronomové použili Hubbleův vesmírný teleskop HST k pozorování Saturnu, druhé největší planety Sluneční soustavy, a to v letech 2018, 2019 a 2020 hned po tom, co na severní polokouli panovalo období kolem letního slunovratu. Tato pozorování jsou součástí programu OPAL (Outer Planets Atmospheres Legacy). Saturn je šestou planetou od Slunce a obíhá ve vzdálenosti 1,4 miliardy kilometrů. Jeden oběh vykoná za 29 pozemských roků. Za tu dobu se na jeho povrchu vystřídají roční období, přičemž jedno období trvá o něco déle než 7 roků.