Poslední květnovou středu roku 2024 se v areálu Hvězdárny Valašské Meziříčí, p. o. uskutečnilo setkání partnerů projektu Kulturního a kreativního centra – Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o. V současné době finišují přípravy pro zahájení samotné stavby nového objektu, ale stejně tak se snažíme nacházet a rozvíjet spolupráci s řadou partnerů, kteří nám mohou s činností v nových prostorách pomoci.
Již tradičně se minimálně jednou za rok na naší hvězdárně objeví studenti předmětu SLO/PA Univerzity Palackého v Olomouci, Společné laboratoře optiky UP a FZÚ AV ČR. Stejně tomu bylo i letos, ale přece jen ta letošní stáž byla něčím výjimečná… světe div se, vyšlo nám počasí! A čím vším se studenti u nás zabývali? Hlavními tématy byly astronomické přístroje, astronomická pozorování a jejich zpracování.
Také valašskomeziříčská hvězdárna se v pátek 15. 3. 2024 zapojila do celorepublikového Dne hvězdáren a planetárií, aby veřejnosti představila práci těchto pracovišť, jejich význam a přínosy. Připravili jsme bohatý program od odpoledních až do večerních hodin, kdy si mohli trpěliví návštěvníci prohlédnout nejen našeho nejbližšího nebeského souputníka, ale také největší planetu Sluneční soustavy Jupiter. Odpolední programy byl určený zejména dětem a v podvečer jsme veřejnosti slavnostně představili dva nové nafukovací modely těles nebeských, Slunce a naší planety Země.
Před 10 roky – 3. srpna 2004 – vypustila NASA k planetě Merkur sondu s názvem MESSENGER (MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging) na riskantní misi, při které měla být navedena nebezpečně blízko k povrchu Merkuru. Měla vydláždit cestu k ambicióznímu výzkumu nejbližší planety vzhledem ke Slunci.
Po roce můžeme opět pozorovat nejslavnější meteorický roj severní polokoule – Perseidy. Letošní maximum nastane v noci ze 12.-13. srpna, tedy z úterý na středu. Mezi půlnocí a 4h ráno můžeme vidět až 70 meteorů za hodinu.
Astronomové využívající dalekohled ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) objevili u obou složek mladé dvojhvězdy podivné skloněné prachové disky s probíhající tvorbou planet. Pořízená data představují dosud nejlepší záběry protoplanetárních disků ve dvojhvězdném systému. Nové výsledky rovněž pomáhají vysvětlit, proč mnohé exoplenaty – na rozdíl od planet ve Sluneční soustavě – mají protáhlé dráhy s velkým sklonem. Výsledky výzkumu byly zveřejněny 31. července 2014 ve vědeckém časopise Nature.
Uspořádání naší sluneční soustavy zná každý, učí se ho už děti ve škole. Jak vypadá okolí naší planety zná díky obrázkům z Hublleova vesmírného dalekohledu a internetu také téměř každý. Jsou však i další planetární systémy kolem vzdálených hvězd stejné či podobné té naší? Nebo jsme ve vesmíru spíše výjimka?
Na tomto působivém snímku, který byl pořízen na observatoři ESO/La Silla v Chile, se na pozadí oblaků zářícího plynu a temných prachových pásů choulí mladé hvězdy jedna ke druhé. Hvězdokupa známá pod označením NGC 3293 mohla ještě před nějakými deseti miliony lety být pouhým oblakem plynu a prachu. Jakmile se však začaly vytvářet první hvězdy, stalo se oblaku seskupení jasných stálic, jaké pozorujeme dnes. Hvězdokupy, jako je tato, jsou pro astronomy kosmickými laboratořemi, které umožňují dozvědět se více o vývoji hvězd.
Jednou z velkých, nezodpovězených otázek pro vědce stále zůstává, co vytváří dva gigantické koláče radiace obklopující Zemi, které nazýváme Van Allenovy radiační pásy. Tyto pásy jsou oblastí v okolí planety, ve které se shromažďují energeticky nabité částice pocházející ze slunečního větru, které zachycuje magnetické pole Země. Nazývají se podle objevitele vnitřního pásu, profesora Van Allena - později byl také objeven i vnější pás.
V průběhu téměř 25 let, které uplynuly od startu Hubblova kosmického dalekohledu HST, se astronomové a široká veřejnost společně radovali z průkopnických snímků vesmíru a z řady vědeckých objevů, které z nich vyplynuly. Následovník HST, kterým se stane James Webb Space Telescope (JWST), bude vypuštěn v roce 2018 a bude mít poměrně kratší životnost.
Vědci analyzovali data získaná sondou NASA s názvem Cassini a získali pevné důkazy o tom, že kapalný oceán pod zmrzlým povrchem největšího Saturnova měsíce Titan může být slaný jako voda v Mrtvém moři na Zemi.
Málo známý oblak plynu a prachu nazývaný Gum 15 je místem zrození a zároveň domovem horkých mladých hvězd. Je krásné a hrozivé zároveň, jak tyto hvězdy formují vzhled mateřské mlhoviny a také, jak postupně dospívají, způsobí i její zánik.