Aktuality AK

Výzkumníci z Imperial College London zjistili, že před 4,5 miliardami let vodní led modifikoval asteroidy způsobem, který mohl vést k počátku života na Zemi. Na obrázku je umělecké ztvárnění gejzírů unikajících z asteroidů v rané Sluneční soustavě. Led na dávných asteroidech, jako je Ryugu, mohl mít zásadní význam pro vznik života na Zemi.

Nové poznatky o hvězdné nukleosyntéze ukazují, že klíčovým mechanismem vzniku těžkých prvků je „intermediální i-proces“, přičemž experimenty naznačují, že primárním místem těchto reakcí by mohli být bílí trpaslíci. Nedávné studie v jaderné astrofyzice představily „meziproces i“, kritickou reakční cestu pro syntézu těžkých prvků, jako je lanthan, ve hvězdách. Díky experimentům na předních pracovištích, jako je Argonne National Laboratory, vědci zpřesňují naše znalosti tohoto procesu a navrhují bílé trpaslíky jako pravděpodobná místa těchto jaderných reakcí.

Snímky z observatoře Solar Dynamics Observatory (SDO) ukazují vzhled Slunce v době slunečního minima (vlevo, prosinec 2019) a slunečního maxima (vpravo, květen 2024). Tyto snímky jsou pořízeny na vlnové délce extrémního ultrafialového světla, které odhaluje aktivní oblasti na Slunci, jež jsou častější během slunečního maxima. Na telekonferenci s novináři zástupci NASA, Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) a mezinárodního panelu pro předpověď slunečních cyklů oznámili, že Slunce dosáhlo svého slunečního maxima, které by mohlo pokračovat i v příštím roce.

Objevy Purdue University a Laboratoře tryskového pohonu NASA naznačují, že Ceres, který byl dříve považován za suchý asteroid, se ve skutečnosti možná skládá až z 90 % z ledu, což mění naše představy o jeho struktuře a historii. Trpasličí planeta Ceres je zobrazena na snímku ve falešných barvách, které zvýrazňují rozdíly v povrchových materiálech. Výzkumy ukazují, že Ceres, který byl původně považován za kamenný, je převážně ledový, což zpochybňuje dřívější názory.

Rozsáhlá ložiska ledu nalezená na Měsíci by mohla v budoucnu podpořit mise astronautů tím, že poskytnou vodu a zdroj pro pohonné látky, přičemž nový výzkum mapuje tyto zdroje mimo tradiční polární oblasti. Nejnovější analýza sondy NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) odhalila, že ložiska ledu na Měsíci jsou rozsáhlejší, než se dosud předpokládalo a sahají nejméně až do 77 stupňů jižní šířky.

Výzkumníci z Princetonské laboratoře fyziky plazmatu učinili významný objev týkající se extrémní teploty ve sluneční koróně a jako pravděpodobnou příčinu označili odražené vlny plazmatu. Tento průlomový objev, který zahrnuje experimentální i simulační metody, poskytuje zásadní pohled na dlouholetou záhadu, proč je sluneční koróna podstatně teplejší než povrch Slunce.

Umělecký koncept zobrazuje potenciální vulkanický měsíc mezi exoplanetou WASP-49 b (vlevo) a její mateřskou hvězdou. Nové důkazy naznačující, že mohutný sodíkový oblak pozorovaný v blízkosti planety WASP-49 b není produkován ani planetou, ani hvězdou, přiměly vědce k otázce, zda by jeho původcem nemohl být exoměsíc. Existence měsíce mimo Sluneční soustavu nebyla nikdy potvrzena, ale nová studie pod vedením NASA může poskytnout nepřímý důkaz o existenci takového satelitu.

Toto je umělecký koncept raného Marsu s kapalnou vodou (modré oblasti) na povrchu. Dávné oblasti Marsu nesou známky hojného výskytu vody – například rysy připomínající údolí a delty a minerály, které se tvoří pouze v přítomnosti kapalné vody. Vědci se domnívají, že před miliardami let byla atmosféra Marsu mnohem hustší a dostatečně teplá na to, aby se zde vytvořily řeky, jezera a možná i oceány vody. Když se planeta ochladila a ztratila své globální magnetické pole, sluneční vítr a sluneční bouře odnesly do vesmíru značnou část atmosféry planety a proměnily Mars v chladnou a vyprahlou poušť, kterou vidíme dnes.

Umělecké ztvárnění disku, který obklopuje mladou hvězdu, ukazuje vířící „placku“ horkého plynu a prachu, z níž se formují planety. Pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) získal tým detailní snímky zobrazující vrstevnatou kuželovitou strukturu větrů disku – proudů plynu vyfukujících se do vesmíru. Astronomové odhalili nové podrobnosti o proudění plynu, které formuje disky rodící planety a utváří je v průběhu času, a nabídli tak pohled na to, jak pravděpodobně vznikla naše vlastní Sluneční soustava.

Na základě dat z Hubbleova vesmírného dalekohledu HST za období přibližně 90 dní (mezi prosincem 2023 a březnem 2024), kdy se obří planeta Jupiter nacházela ve vzdálenosti 391 až 512 milionů kilometrů od Slunce, změřili astronomové velikost, tvar, jasnost, barvu a rotaci Velké rudé skvrny během jednoho cyklu oscilací. Získané údaje odhalily, že Velká rudá skvrna není tak stabilní, jak by se mohlo zdát. Bylo pozorováno, že prochází oscilací svého eliptického tvaru a kmitá jako miska želatiny. Příčina devadesátidenní oscilace není známa.