Aktuality AK

Na základě využití dat z mise K2 observatoře Kepler vypuštěné NASA astronomové detekovali čtyři nové události při pozorování tzv. gravitační mikročočky, které představují volně putující planety podobných hmotností, jako naše Země. Gravitační mikročočka je pozorovací efekt, který předpověděl již v roce 1936 Albert Einstein na základě obecné teorie relativity.

Astronomové pozorovali pomocí observatoře Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory (LIGO) nacházející se v USA a detektoru Virgo postaveného v Itálii, signál gravitačních vln ze dvou kompaktních binárních objektů, představujících dvojici černé díry s neutronovou hvězdou. Obě události se vyskytly přinejmenším 900 miliónů světelných roků daleko; v obou případech byla neutronová hvězda pravděpodobně zcela pohlcena jejím partnerem – černou dírou.

Nově objevený bílý trpaslík pojmenovaný ZTF J190132.9+145808.7 (zkráceně ZTF J1901+1458) má hmotnost 1,35 hmotnosti Slunce a průměr 4 280 kilometrů. Je tedy jen nepatrně větší než průměr Měsíce – souputníka Země. ZTF J1901+1458 je od naší planety vzdálen přibližně 130 světelných roků a jeho poloha se promítá do souhvězdí Orla. Bílý trpaslík je starý zhruba 100 miliónů roků a má extrémně silné magnetické pole, téměř miliardkrát silnější než magnetické pole Slunce. Kolem vlastní osy se otočí jednou za 6,94 minuty – což je mimořádně krátká doba pro bílého trpaslíka, protože typické rotační periody těchto objektů se pohybují v hodinách.

Jasně bílá oblast na připojeném úvodním obrázku představuje ledovou polární čepičku pokrývající oblast v okolí jižního pólu Marsu. Je složená ze zmrzlé vody a z tuhého oxidu uhličitého. Evropská sonda Mars Express vyfotografovala tuto oblast 17. prosince 2012 v infračerveném, zeleném a modrém světle pomocí kamery High Resolution Stereo Camera (HRSC). Nová publikace popisuje radarové záznamy, z kterých vyplývá přítomnost podpovrchových „jezer“, avšak mnoho z nich je v oblastech příliš studených, než aby zde mohla voda zůstávat v kapalném stavu.

Astronomové z Velké Británie a z USA zkoumali šest nejvzdálenějších galaxií známých v současné době a zjistili, že vzdálenosti těchto galaxií od Země odpovídají pohledu zpět v čase do doby před více než 13 miliardami roků, kdy stáří vesmíru bylo pouhých 550 miliónů roků. Použili data získaná dvěma největšími vesmírnými observatořemi NASA s názvem Hubbleův vesmírný teleskop HST a Spitzerův vesmírný teleskop, a několika pozemními observatořemi. Vypočítali věk těchto galaxií na 200 až 300 miliónů roků, což jim umožnilo odhadnout, kdy jejich hvězdy vznikly.

Podle nových výzkumů uskutečněných astronomy z University of Oxford a University College London, rotace galaktické příčky Mléčné dráhy – která je tvořena miliardami hvězd o hmotnosti biliónů hmotností Slunce – zpomalila o více než 24 % od svého vzniku; modely Galaxie dlouho předpokládaly takové zpomalování z důvodu předpokládaného temného halo, avšak toto je vůbec poprvé, kdy bylo zpomalování změřeno.

První dva snímky pořízené 7. června 2021 sondou NASA s názvem Juno při průletu kolem obřího měsíce planety Jupiter – kolem Ganymedu – byly úspěšně přijaty na Zemi. Pořízené fotografie – jedna pomocí kamery JunoCam na palubě sondy a druhá pomocí navigační kamery Stellar Reference Unit (SRU) – ukazují povrch měsíce v pozoruhodných detailech včetně kráterů, zřetelně odlišného tmavého a světlého terénu a dlouhých strukturálních útvarů pravděpodobně spojených s tektonickými zlomy.

Přestože je Slunce klidnou hvězdou, dokáže v určitých obdobích „pozlobit“ i technologickou činnost člověka na Zemi. Stojí rovněž za impozantním představením polárních září. Podívejme se nyní na to, z jakých vrstev se naše nejbližší hvězda skládá a jaké procesy na ní probíhají.

Na základě použití kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory a radioteleskopu MeerKAT v jižní Africe astronomové z University of Massachusetts, Amherst, detailně zmapovali centrální region naší Galaxie – Mléčné dráhy. Rentgenové a rádiové záření zobrazilo bouřlivé kosmické „počasí“ v centru naší Galaxie.