S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Byla zahájena stavba nové budovy Kulturně-kreativního centra (KKC), která vyroste na místě někdejších garáží u ulice J. K. Tyla. Ty už byly srovnány se zemí a nyní se pokračuje v budování hlubokých základů. KKC nabídne především mládeži prostor pro tradiční i netradiční vzdělávací akce. Nejen mládež bude mít zde, v KKC vybaveném adekvátně zařízenými prostory nejen učeben a pracoven, ale také laboratoří možnost se experimentálně i prakticky na vědě a výzkumu podílet. Objekt by měl začít sloužit veřejnosti od konce roku 2025.
Díky astronomicky příznivému počasí v průběhu března a dubna se nám přístroji hvězdárny a přímo z Valašského Meziříčí podařilo zaznamenat postupný rozpad komety C/2019 Y4 (ATLAS). Kometě jsme se věnovali ve dvojici článků AKA a na ně navazuje tento příspěvek, který obsahuje řadu doplňujících informací a materiálů (fotografií a animací). Kometa ale stále nezanikla, čili jakmile z oblohy 'zmizí' Měsíc, pokusíme se vývoj její aktivity dokumentovat dále.
Základní informace o kometě najdete v článku AKA z 13. března 'Uvidíme na jaře jasnou kometu?' a o jejjím rozpadu jsme vás informovali 19. dubna v článku 'Kometa C/2019 Y4 (ATLAS) se rozpadá'. Z tohoto textu si zde dovolím použít odbornější partie, které pomohou zachovat další kontext.
V polovině března 2020 začalo být zřejmé, že se kometa C/2019 Y4 nechová podle předpokladů kteréhokoliv z modelů. Prudké zjasňování skončilo a jasnost začala stagnovat, na konci března a na začátku dubna dokonce mírně klesat. Změna nebyla patrná jen ve vizuálních odhadech či fotometrických měřeních jasnosti komy, také měření parametru Af[Rho] ukázala, že začala klesat produkce prachu. Změnila se také morfologie komy, centrální kondenzace se začala protahovat podél dráhy pohybu. Fotometrická měření odhalila několik menších zjasnění, ale bez zásadního vlivu na celkovou jasnost. Vzhled komety jsme dokumentovali během několika nocí, nápadný je rozdíl morfologie, zde dokumentovaný na záběrech z 24. března a 15. dubna.
Další neklamnou známkou, že se s kometou ‘něco děje’ byl nárůst odchylek astrometrických měření polohy vzhledem k předpovězené dráze. Náhlý nástup takových změn je indikátorem fyzických změn jádra. Jednou z možností je, že intenzivní odpařování plynu a uvolňování prachu vyprodukovalo silné negravitační efekty, které u malého jádra mohou způsobit značnou odchylku pozice od čistě gravitačního řešení – jádro se chová, jako by mělo ‚motor‘. Cirkulář CBET 4734 s novou dráhou a negravitačními parametry byl publikován 6. dubna. Druhou možností je, že pozorovatelé najednou měří ‘něco jiného’ než dosud, díky fragmentaci jádra. Rozpad kometárního jádra vede ke změnám rozložení jasnosti v komě a jelikož jádro komety je díky svým titěrným rozměrům ze Země nepozorovatelné, tak to, co pozorovatelé běžně měří, je poloha místa s maximálním jasem v komě, takzvaná centrální kondenzace. Pokud se původní jádro drolí a prach se uvnitř komy uvolňuje z moha zdrojů, poloha kondenzace neodpovídá původnímu jádru a takto naměřené pozice najednou nesedí s vypočtenou dráhou.
Přestože se začaly objevovat známky přítomnosti více kondenzací v komě, na potvrzení fragmentace jádra bylo potřeba počkat, než se nově vytvořené složky dostatečně oddělí nebo se podaří k detailnímu pozorování použít větší dalekohledy s vyšším rozlišením. Od 10. dubna jsou však známky rozpadu za dobrých podmínek pozorovatelné i středně velkými amatérskými přístroji o průměru kolem 20 cm.
To je zdokumentováno také na našem záběru z 9. dubna, kdy se podařilo zachytit jednu z jasnějších kondenzací. Nejprve jsme se domnívali, že se jedná o chybu složení snémků, ale při srovnání se záběry, které pořídil M. Facchini (Itálie) pomocí dalekohledu o průměru zrcadla 80 cm zhruba ve stejnou dobu, je zřejmé, že se nám podařilo zachytit jeden ze stěžejních okamžiků čtěpení jádra (alespoň pokud jde o první dekáru dubna).
V cirkuláři CBET4751 se rozpadu komety vyjádřil Zdeněk Sekanina (Jet Propulsion Laboratory). Z komentáře vybírám některé zajímavosti. Přestože nelze zatím sestavit kvantitativní model, je možné na základě velmi malého množství dat, dostupných v databázích (11. dubna), načrtnout hrubý scénář fragmentace jádra komety C/2019 Y4. Na snímcích (z 9. dubna) je patrných nejméně pět jednotlivých kondenzací (Z. Sekanina hovoří konkrétně o tomto snímku; pro naše srovnání jsem vybral kompilaci záběrů, které pořídil M. Facchini, viz snímek dole).
Výřez 9. dubna 2020 z kompilace snímků (originál), které pořídil M. Facchini (Itálie) pomocí dalekohledu o průměru zrcadla 80 cm. |
Na základě dlouhodobého studia řady kometárních rozpadů v minulosti se domnívá, že největší fragment původního jádra představuje nejzápadnější kondenzace, o čemž svědčí i její nejmenší pozorovaná pološířka. Velmi zajímavá je však její poloha, kondenzace se nachází mimo osu ohonu směrem k severu. V tomto okamžiku nelze vyloučit, že zbytky jádra přežijí až do průchodu přísluním, ale pokud něco přežije, tak zmíněný největší fragment, a to za předpokladu, že se nejedná o novou kometu z Oortova oblaku. Ale jelikož jde téměř jistě o fragment komety C/1844 Y1 oddělený před tisíci lety, je zde opodstatněný předpoklad k dalšímu štěpení. Na základě pozice fragmentů lze odhadnout počátek štěpení na první polovinu března, ve vzdálenosti 1,8 au od Slunce, čemuž by napovídal i konec prudkého zjasňování patrný ve vizuálních datech kolem 17. března, kdy bylo rovněž zaznamenáno maximum veličiny Af[Rho]. Ostatní kondenzace patrné v ‚ohonu‘ jsou pravděpodobně důsledkem kaskádového štěpení druhého největšího úlomku, který se od hlavního vzdaloval díky poměrně silným negravitačním efektům vyvolaným intenzivním odpařováním těkavých složek, a začal se rozpadat na konci března či začátkem dubna (opět lze doložit krátkodobým zvýšením Af[Rho] v datech). Takže pozorovanou strukturu tvoří řada různě velikých úlomků, které se od sebe relativně rychle vzdalují a dále štěpí. Jejich pozorování bude možné jen velkými přístroji a jen po omezenou dobu.
Všechny uvedené snímky pořízené na Hvězdárně Valašské Meziříčí byly pořízeny zrcadlovým dalekohledem typu Newton (průměr zrcadla 254 mm, ohnisko 1 200 mm) a kamerou QHY174. Systém má teoretické rozlišení 1"/pixel.
Další pozorování rozpadající se komety jsme provedli 15. dubna. Oproti pozorování z 9. dubna je na našich záběrech pouze ztěží identifikovatelné rozštěpení centrální kondenzace, ale další další struktury v ohonu se nám pozorovat nepodařilo. Jak je však vidět na přiloženém záběru pořízeném větším teleskopem, je to pouze otázka rozlišení. Na snímcích pořízených prakticky ve stejnou dobu ale dalekohledem o průměru zrcadla 90 cm jsou jednotlivé úlomky jádra rozptýlené podél ohonu zřejmé.
Snímek komety C/2019 Y4 pořízený na Hvězdárně Valašské Meziříčí 15. dubna. Celková doba expozice 600 s. Na rozdíl od záběru z 9. dubna nelze na našich záběrech (kromě rozštěpení nejjasnější části centrální kondenzace) identifikovat žádné další struktury. |
Detailní záběr komety C/2019 Y4, který pořídil 15. dubna Jose de Queiroz (Falera, Švýcarsko, zdroj) dalekohledem o průměru 90 cm, zachycuje kometu zhruba ve stejném čase jako náš záběr vlevo.
|
Mnohem zajímavější záběry zorpadající se komety se nám podařilo získat o dva dny později. Jelikož se již na první sérii snímků ukázaly velmi zajímavé kondenzace v ohonu, věnovali jsme kometě tentokrát mnohem více času. Věnovali jsme ji celkem asi 1,5 hodiny expozičního času, což umožnilo zpracovat data řadou zajímavých způsobů. První snímek představuje dohromady hodinovou expozici. Měli jsme štěstí, neboť i během takto dlouhého pozorování se kondenzace komety 'vyhnula' okolním hvězdám v jinak bohatém poli. Pokud by se kometa dostala do blízkosti některé z hvězd, pozorování by to znehodnotilo. První snímek vlevo nahoře předsatvuje složený záběr komety, po 'odečtení komy' pomocí mediánové masky (vpravo nahoře) vynikne rozdvojená primární kondenzace a tři samostatné úlomky jádra rozptýlené podél ohonu. Anomace dole ukazují pozici struktur ve srovnání s běřným záběrem a pohyb kondenzací vzhledem ke hvězdnému pozadí (zásadní je, že úlomky jsou patrné na všech složenínách, nejedná se tedy o žádné artefakty).
O tři dny později bylo zase všechno jinak. Rozštěpení primární kondenzace na dvojici samostatných částí, je již viditelné i na nijak neupraveném záběru. Po odečtení mediánové masky je zřejmé. I když použitá expozice byla kratší, dajší úlomky jádra v ohonu se opět pozorovat nepodařilo.
Veškerá pozorování, která jsme dosud provedli jasně dokumentují postupný rozpad jádra komety, který je natolik komplexní, že je obtížné ze dne na den sledovat vývoj jednotlivých struktur. Rozlišení našich (a ani většiny dalších pozemních přístrojů) nedostačuje k detailnímu rozboru fragmentace, k tomu je možné použít pouze data z dalekohledů na oběžné dráze. Proto se ve druhé polovině dubna na kometu několikrát zaměřil také Hubbleův kosmický dalekohled (HST). Pro nás je zajímavé především to, že snímek (který zde uvádíme) byl pořízen 20. dubna, čili v období, kdy byla provedena i naše pozorování. Makroskopické struktury, především dvojice hlavních fragmenů, viditelná na našich záběrech, lze dobře identifikovalt s detailním záběrem z HST. Také 'bodový' vzhled jižního fragmentu a 'difúzní' vzhled severního, patrné na našem záběru z 21. dubna, lze při pohledu na snímek z HST jednosnačně interpretovat - severní fragment se dále rozpadá rychleji než jižní, je obklopen řadou menších úlomků, které 'rozmazávají' jeho vzhled při pohledu malou mozemní technikou. Rozpadu komety se detailně věnuje tento článek, kde jsou uvedeny také záběry z 23. dubna.
Zatím poslední pozorování jsme provedli 21. dubna. Asi nejzajímavější je srovnání s předchozím dnem, zatímco 20. dubna měla hlavní kondenzace dvě téměř stejně jasné části, o den později se jedna z nich jevila výrazně jasnější a koncentrovanějším zatímco druhé se patrně dále štěpí (je difúzní a protořené).
Kvůli úplňku Měsíce a zhoršenému počasí se nám další záběry rozpadající se komety C/2019 Y4 (ATLAS) podařilo získat až 12. května. A opět jde o velmi zajímavý výsledek. S blížícím se slunovratem a zhoršujícími se geometrickými podmínkami se však jednalo o velmi obtížné pozorování. Slunce leželo jen 12,4° pod obzorem, kometa se v době pozorování (mezi 21:54 až 22:34 SELČ) nacházela ve výšce od 24° do 20° nad stále světlým severozápadním obzorem. Celkem jsme (stále stejným systémem, jako v předchozích případech) pořídili 120 snímků s expozicí 20 s. Kometa se pohybuje velmi hustým hvězdným polem (Mléčnou dráhou) v souhvězdí Persea a je značně difúzní. V komě komety se vytvořila struktura připomínající protichvost (ohon směřující v cca opačném směru naž běžný ohon komety). S největší pravděpodobností se však jedná o jsdno ze stále aktivních sekundárních jader, které z našeho pohledu na dráze předchází jádro hlavní. Na záběrech (zvláště patrné je to na animaci) to vypadá, jako by se paralelně pohybovaly dvě komety - slabá vepředu a jasnější za ní. Analýza záběrů je zachycena na následujících snímcích.
Patrně poslední záběr komety C/2019 Y4 (ATLAS) se nám podařilo získat 14. května. Celkem 130 snímků s expozicí 20 s jsme pořídili mezi 21:51 a 22:34 SELČ. Snímky byly zpracovány jako v předchozím případě. Použito bylo však jen 120 záběrů, celková expozice je tedy 2400 s. Uvádime dva snímky, vlevo složený 'na kometu', vpravo pak zpracování 'bez hvězd', vytvořené stejným postupem, jako 12. května. Podmínky nebyly ideální, přecházející oblačnost způsobila vznik artefaktů v podobě nerovnoměrného jasu poadí. Základní struktury jsou však stále dobře viditelné.
Tentokrát už zřejmě opravdu poslední pokus o pozorování této původně nadějné komety jsme provedli 20. května. Sérii 50 snímků s expozicií 20 s jsme pořídili mezi 22:33 a 22:50 SELČ. Nad severozápadním obzorem, kde se kometa nachází, byla obloha ještě světlá, kometa se měla v tomto intervalu nacházet asi 7° až 5,5° nad ideálním obzorem. Slunce se v té době nacházelo jen asi 16° pod obzorem (z hlediska vizuálního pozorovatele méně naž 25° pod kometou). Co jsme nafotografovali se nadá nazvat jinak naž 'duch' komety C/2019 Y4 (ATLAS). Přikládáme dva dokumentární snímky. Vlevo záběr zorného pole složený na hvězdy, vpravo stejné záběry složené na kometu.
autor: Jiří Srba