Poslední květnovou středu roku 2024 se v areálu Hvězdárny Valašské Meziříčí, p. o. uskutečnilo setkání partnerů projektu Kulturního a kreativního centra – Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o. V současné době finišují přípravy pro zahájení samotné stavby nového objektu, ale stejně tak se snažíme nacházet a rozvíjet spolupráci s řadou partnerů, kteří nám mohou s činností v nových prostorách pomoci.
Již tradičně se minimálně jednou za rok na naší hvězdárně objeví studenti předmětu SLO/PA Univerzity Palackého v Olomouci, Společné laboratoře optiky UP a FZÚ AV ČR. Stejně tomu bylo i letos, ale přece jen ta letošní stáž byla něčím výjimečná… světe div se, vyšlo nám počasí! A čím vším se studenti u nás zabývali? Hlavními tématy byly astronomické přístroje, astronomická pozorování a jejich zpracování.
Také valašskomeziříčská hvězdárna se v pátek 15. 3. 2024 zapojila do celorepublikového Dne hvězdáren a planetárií, aby veřejnosti představila práci těchto pracovišť, jejich význam a přínosy. Připravili jsme bohatý program od odpoledních až do večerních hodin, kdy si mohli trpěliví návštěvníci prohlédnout nejen našeho nejbližšího nebeského souputníka, ale také největší planetu Sluneční soustavy Jupiter. Odpolední programy byl určený zejména dětem a v podvečer jsme veřejnosti slavnostně představili dva nové nafukovací modely těles nebeských, Slunce a naší planety Země.
Hledání života na planetách mimo Sluneční soustavu je velmi obtížné, ale co pozorování jejich měsíců? V článku publikovaném ve vědeckém časopise Astrophysical Journal astronomové z University of California, Riverside a University of Southern Queensland identifikovali více než 100 obřích planet, které mohou potenciálně vlastnit měsíce poskytující vhodné podmínky pro život. Jejich práce bude návodem pro konstrukci budoucích dalekohledů, které by mohly sloužit k detekci těchto možných měsíců a pro pozorování prozrazující signály života (tzv. biomarkery) v jejich atmosférách.
Astronomové pracující s radioteleskopem ALMA a dalekohledem ESO/VLT objevili, že galaxie s intenzivní tvorbou hvězd v mladém vesmíru i jedna oblast s aktivní tvorbou hvězd v nedaleké galaxii obsahují mnohem větší podíl hmotných stálic, než je běžné v poklidnějších galaxiích. Tyto výsledky představují výzvu pro současné představy o vývoji galaxií a mění náš pohled na historii formování hvězd i tvorbu chemických prvků ve vesmíru.
Otázky, jestli mohou existovat i jiné vesmíry jako součást velkého multiversa (mnohovesmíru) a jestli v nich mohou být příznivé podmínky pro život, jsou palčivým problémem současné kosmologie. Nyní nové výzkumy – publikované ve dvou článcích v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society – ukázaly, že život by potenciálně mohl být přítomen v celém multiversu, pokud ovšem existuje. Klíčem k tomu je temná (skrytá) energie, která přirozeně prostupuje veškerý prostor a zvyšuje rychlost rozpínání vesmíru.
Jasná mlhovina Tarantula patří k nejpůsobivějším objektům Velkého Magellanova oblaku – malé satelitní galaxie vzdálené asi 160 000 světelných let od naší Galaxie. Pomocí přehlídkového dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo získat záběry této rozsáhlé mlhoviny a jejího širokého okolí v mimořádných detailech. Snímek odhaluje kosmickou scenérii s mnoha hvězdokupami, zářícími oblaky plynu a rozptýlenými pozůstatky po explozích supernov. Uvedená fotografie představuje dosud nejdetailnější pohled na celé takto rozsáhlé hvězdné pole.
Při pohledu z vesmíru na hladinu oceánu to vypadá, že Země je téměř celá zaplavená vodou. Avšak naše rodná planeta je téměř pouští v porovnání s některými dalšími tělesy Sluneční soustavy, pokud jde o celkové množství kapalné vody na Zemi vzhledem k její velikosti. Například Jupiterův měsíc Europa, který je dokonce menší než náš Měsíc a je pokryt silnou ledovou kůrou. Na základě výzkumů Europy kosmickými sondami však bylo zjištěno, že obsahuje asi dvakrát více vody než Země. Dokonce i maličké Pluto může mít oceán téměř tak velký, jako má naše planeta.
Dvě blízké supernovy, které explodovaly přibližně před 2,5 miliónem a před 8 milióny roků mohly mít za následek postupné zničení ozónové vrstvy na Zemi, což zřejmě mělo nepříznivé důsledky pro pozemský život. Zejména před 2,5 miliónem roků se podmínky na Zemi měnily velmi dramaticky. Období pliocénu, které bylo velmi teplou a klidnou epochou ve vývoji Země, skončilo.
Astronomové vypátrali nejrychleji rostoucí supermasivní černou díru, jaká byla dosud ve vesmíru pozorována. Má nezřízenou chuť k jídlu – spořádá materiál v ekvivalentu hmotnosti našeho Slunce v průměru jednou za dva dny. K objevu této monstrózní černé díry museli astronomové proniknout pohledem zhruba 12 miliard světelných roků do hlubin vesmíru – což rovněž znamená, že černou díru spatřili ve stavu, jak vypadala před 12 miliardami let, ne příliš dlouho po Velkém třesku.
Astronomové využili pozorování získaná pomocí radioteleskopu ALMA a dalekohledu ESO/VLT ke zkoumání procesů formování hvězd ve velmi vzdálené galaxii MACS1149-JD1. Podařilo se jim prokázat, že hvězdy v této galaxii začaly vznikat v nečekaně rané fázi vývoje vesmíru, pouhých 250 milionů let po velkém třesku. Sledovaná galaxie je nejvzdálenějším objektem, jaký byl kdy pozorován pomocí ALMA i VLT, a získaná data představují detekci kyslíku na dosud největší kosmologickou vzdálenost. Výsledky byly publikovány 17. května 2018 v prestižním vědeckém časopise Nature.
Planetární mlhoviny – impozantní zářící prstence mezihvězdného plynu a prachu – vyznačují konec aktivního života 90 % všech hvězd. Dlouhá léta si však astronomové nebyli zcela jisti, jestli bude i Slunce čekat stejný osud. Nyní profesor Albert Zijlstra z University of Manchester se svými spolupracovníky tvrdí, že Slunce v závěru svého života vytvoří jen slabou planetární mlhovinu. Článek byl publikován 7. května 2018 v časopise Nature Astronomy.
Klima mladé planety Mars je předmětem rozsáhlých diskusí astronomů. Zatímco dříve se předpokládalo, že na Marsu panovalo teplé a mokré klima podobně jako na Zemi, někteří astronomové se domnívali, že v raném období planety Mars existovalo do značné míry dlouhé zalednění. Z poslední studie, kterou vypracovali Ramses Ramirez z Earth-Life Science Institute (Tokyo Institute of Technology, Japonsko) a Robert Craddock z National Air and Space Museum's Center for Earth and Planetary Studies (Smithsonian Institution, USA), vyplývá, že povrchu mladého Marsu nedominoval led, ale planeta mohla být místo toho mírně teplá a mít sklon k častým dešťům. Pouze malá část povrchu mohla být pokryta vodním ledem.