Poslední květnovou středu roku 2024 se v areálu Hvězdárny Valašské Meziříčí, p. o. uskutečnilo setkání partnerů projektu Kulturního a kreativního centra – Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o. V současné době finišují přípravy pro zahájení samotné stavby nového objektu, ale stejně tak se snažíme nacházet a rozvíjet spolupráci s řadou partnerů, kteří nám mohou s činností v nových prostorách pomoci.
Již tradičně se minimálně jednou za rok na naší hvězdárně objeví studenti předmětu SLO/PA Univerzity Palackého v Olomouci, Společné laboratoře optiky UP a FZÚ AV ČR. Stejně tomu bylo i letos, ale přece jen ta letošní stáž byla něčím výjimečná… světe div se, vyšlo nám počasí! A čím vším se studenti u nás zabývali? Hlavními tématy byly astronomické přístroje, astronomická pozorování a jejich zpracování.
Také valašskomeziříčská hvězdárna se v pátek 15. 3. 2024 zapojila do celorepublikového Dne hvězdáren a planetárií, aby veřejnosti představila práci těchto pracovišť, jejich význam a přínosy. Připravili jsme bohatý program od odpoledních až do večerních hodin, kdy si mohli trpěliví návštěvníci prohlédnout nejen našeho nejbližšího nebeského souputníka, ale také největší planetu Sluneční soustavy Jupiter. Odpolední programy byl určený zejména dětem a v podvečer jsme veřejnosti slavnostně představili dva nové nafukovací modely těles nebeských, Slunce a naší planety Země.
Tým evropských astronomů zjistil, že prachové částice v okolí hvězdy se spojují již před tím, než mateřská hvězda zcela „dospěje“. Spojování (slepování) prachových částic je prvním krokem při vzniku nových planet. Astronomové z Nizozemí, Švédska a Dánska o svém objevu publikovali článek v časopise Nature Astronomy.
Astronomové dobře vědí o tom, že existují dva typy černých děr: malé hvězdné černé díry – což jsou objekty s hmotnostmi v rozmezí zhruba 10 až 100 hmotností Slunce. Jedná se o pozůstatky umírajících hvězd, jejichž hmota se smrštila do malého objemu. Druhou kategorii představují supermasivní černé díry. Jejich hmotnosti leží v rozmezí 100 000 až několik miliard hmotností Slunce a najdeme je v centrech většiny galaxií. Avšak podle názoru astronomů je napříč vesmírem rozptýleno několik domnělých černých děr mnohem tajuplnějšího typu.
K výzkumu nejextrémnějších objektů ve vesmíru astronomové občas využívají teleskopy umístěné na extrémních místech naší planety. V uplynulých několika měsících skupina vědců musela čelit mimořádně mrazivým teplotám při provádění pozorování prostřednictvím nového radioteleskopu, který je umístěn v Grónsku.
Astronomové využili přístroj MUSE pracující ve spojení s dalekohledem ESO/VLT v Chile a kosmický teleskop HST k provedení dosud nejpřesnějšího testu Einsteinovy obecné teorie relativity za hranicemi naší Galaxie. Blízká galaxie s označením ESO 325-G004 funguje jako silná gravitační čočka, svým působením zakřivuje paprsky přicházející ze vzdálenějších galaxií ležících v pozadí a kolem jejího středu vzniká útvar známý jako Einsteinův prsten. Porovnáním hmotnosti galaxie ESO 325-G004 se zakřivením prostoru v jejím okolí se astronomům podařilo ukázat, že se gravitace v těchto astronomických měřítcích chová tak, jak předpovídá obecná teorie relativity. Díky tomu je možné vyloučit z vědeckých úvah některé z alternativních teorií gravitace.
Nejnovější pozorování rentgenové kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory naznačují, že dvě nejjasnější hvězdy v trojnásobném hvězdném systému Alfa Centauri nebombardují případné exoplanety ve svém okolí větším množstvím rentgenového záření. Bohužel nejbližší z trojice hvězd – Proxima Centauri – je na tom podstatně hůře.
Dlouho se předpokládalo, že se kulové hvězdokupy zformovaly krátce po vzniku samotného vesmíru. Avšak nové výzkumy na univerzitách ve Warwicku a v Aucklandu vedou k závěru, že mohou být staré pouze 9 miliard roků. Objev vnesl pochybnosti do současných teorií, které se týkají vzniku galaxií včetně Mléčné dráhy. V naší Galaxii je v současné době známo 150 až 180 kulových hvězdokup.
Už od doby, kdy sonda NASA s názvem Voyager 1 prolétla v březnu 1979 kolem obří planety Sluneční soustavy, astronomové uvažovali nad původem blesků na Jupiteru. Toto setkání potvrdilo přítomnost blesků na Jupiteru, o jejichž existenci uvažovali astronomové po staletí. Avšak když dnes již letitý průzkumník prosvištěl kolem obří planety, získaná data ukázala, že s bleskovými výboji spřažené rádiové signály detailně neodpovídají rádiovým signálům vznikajícím při výbojích blesků na naší planetě.