Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Astronomové detekovali přítomnost molekul vody v atmosféře blízké exoplanety typu horkého Jupitera, známé jako 51 Pegasi b (zkráceně 51 Peg b). Objev vrhnul nové světlo na původ atmosféry tohoto tělesa mimo Sluneční soustavu a naznačil také, že systém hvězda-planeta je binární spektroskopickou soustavou.
Publikovaný snímek oblaku typu cumulonimbus vyfotografovala posádka Mezinárodní kosmické stanice ISS nad africkým kontinentem. Mnoha meteorology je tento mrak považován za jeden z nejúchvatnějších oblačných útvarů. Oblaka typu cumulonimbus vznikají v důsledku silného dynamického tepelného proudění (konvekcí) teplého, vlhkého a nestabilního vzduchu. Vzduch ohřívaný od povrchu zahřátého Sluncem stoupá vzhůru s kapičkami vody zkondenzovanými během vzestupu při setkání se studeným vzduchem ve větších výškách. Masa stoupajícího vzduchu rovněž expanduje a ochlazuje se vzhledem ke klesajícímu atmosférickému tlaku. Tento typ konvekce (stoupavých proudů) je běžný v oblastech pozemských tropů.
Vědci zapojení do mezinárodního projektu „Radioastron“ počítají s provozem radioteleskopu „Spektr-R“ i po roce 2018, sdělil 7. února TASS (Informační tisková agentura Ruska) vedoucí laboratoře Astrokosmického střediska FIAN (Fyzikální ústav P. N. Lebeděva Ruské akademie věd), vedoucí vědeckého programu projektu „Radioastron“, zpravodaj Ruské akademie věd Jurij Kovaljov.
Nová mozaika snímků zhotovená podle pozorování uskutečněných evropskou sondou Mars Express ukazuje polární ledovou čepičku v okolí severního pólu planety Mars a její charakteristické tmavé šroubovité spirály.
Hubbleova konstanta – míra rozpínání vesmíru – je jednou z fundamentálních veličin popisujících náš vesmír. Skupina astronomů v rámci spolupráce programu H0LiCOW, jejímž vedoucím je Sherry Suyu, profesorka na Technical University Mnichov (TUM) a Max Planck Institute for Astrophysics v Garchingu, Německo, použila Hubbleův kosmický teleskop HST a další vesmírné observatoře ke studiu pěti galaxií za účelem uskutečnění nezávislého měření Hubbleovy konstanty. Tento výzkum byl prezentován v článku publikovaném v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Astronomové již dlouho zkoumají zářící kosmické oblaky plynu a prachu, kterým přidělili katalogová označení NGC 6334 a NGC 6357. Tento nový gigantický snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VST je zachycuje na jednom z nejčerstvějších záběrů. S celkovým počtem téměř 2 miliardy pixelů se jedná o jednu z největších fotografií, jakou kdy ESO zveřejnila. Tyto mlhoviny mají kromě katalogového označení rovněž svá romantická pojmenování odvozená od tvarů, kterými na fotografiích připomínají pozemské objekty – známe je pod názvem mlhovina Kočičí tlapka (Cat’s Paw Nebula) a mlhovina Humr (Lobster Nebula).
Start biodružice „Bion-M-2“ s „posádkou“ z myší a mušek může být odložen až na rok 2023, sděluje TASS (Informační tisková agentura Ruska). Informoval o tom zástupce ředitele pro vědeckou činnost Institutu biomedicínských problémů (IMBP) Ruské akademie věd Vladimir Syčev na akademickém čtení z kosmonautiky.
Dvě kosmické sondy NASA s názvem Vyoager 1 a Voyager 2 se řítí napříč neprobádaným prostorem na své cestě za hranicemi naší Sluneční soustavy. Neustále provádějí měření mezihvězdného prostředí podél trajektorie letu, doposud záhadného prostředí mezi hvězdami. Hubbleův kosmický teleskop HST poskytnul cestovní mapu – na základě měření látky podél trajektorie sond při jejich pohybu vesmírem. Dokonce i po ukončení dodávky elektrické energie, kdy sondy Voyager již nebudou schopny posílat na Zemi nová data, což se může přihodit zhruba během příštího desetiletí, astronomové mohou využívat pozorování z Hubbleova teleskopu k určení charakteristik prostředí, skrz které tito mlčící vyslanci lidstva budou prolétávat.
Na slavnostním setkání v ředitelství ESO byly dnes podepsány čtyři kontrakty na dodávku důležitých součástí nového dalekohledu ELT (Extremely Large Telescope), který ESO staví. Zakázku na odlitky obřího sekundárního a terciárního zrcadla získala firma SCHOTT, podpůrnou konstrukci těchto dvou optických členů zhotoví skupina SENER Group a hranové sensory, které jsou životně důležitou součástí ovládacího systému mohutného segmentového primárního zrcadla, dodá konsorcium FAMES. Druhý prvek optického systému ELT bude největším vypuklým zrcadlem, jaké bylo kdy vyrobeno, a zároveň největším sekundárním zrcadlem použitým v dalekohledu.
Radioteleskop ALMA pracující v Chile pořídil nové záběry odhalující jinak nepozorovatelné detaily našeho Slunce. Zachytil například tmavou centrální část sluneční skvrny, která v době pozorování svou velikostí téměř dvakrát předčila průměr planety Země. Jedná se o vůbec první snímky Slunce pořízené pomocí zařízení, na jehož činnosti ESO spolupracuje. Tyto výsledky přinášejí důležité rozšíření palety pozorování, která mohou být využita ke zkoumání fyzikálních procesů naší nejbližší hvězdy. Antény teleskopu ALMA byly pečlivě navrženy tak, aby mohly pozorovat také Slunce, aniž by došlo k jejich poškození intenzivním žárem světla dopadajícího do ohniska.