Hned v prvních dnech roku 2025 jsme dosáhli v rámci projektu velké modernizace Hvězdárny Valašské Meziříčí dalšího významného cíle. Po více než deseti letech můžeme změnit první příčku ve velikosti primárního zrcadla našeho největšího dalekohledu - od počátku roku 2025 patří půlmetrovému zrcadlovému dalekohledu typu Newton.
Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Je to podobné, jako kdyby se jednalo o kosmickou verzi ruské dřevěné panenky – matrjošky, kterou lze rozložit a která v sobě skrývá několik dalších čím dál menších panenek. Drobounká zrníčka prachu, odebraná z povrchu planetky (25143) Itokawa, jsou ve skutečnosti pokryta na povrchu ještě menšími částicemi a krátery – jizvami způsobenými vysokorychlostními srážkami s impaktory nanometrových rozměrů (1 nanometr = 1 miliardtina metru).
V roce 2010 dopravila na Zemi japonská sonda Hayabusa více než 1500 zrníček prachu, odebraných z povrchu asteroidu Itokawa (jedná se o tzv. blízkozemní asteroid). Výzkumy některých prachových zrníček, které japonští vědci uskutečnili v minulém roce, vedou k závěru, že planetka o délce asi 500 m pravděpodobně zahájila svoji existenci jako mnohem větší těleso o velikosti přibližně 20 km. Itokawa má velmi nízkou hustotu, což napovídá, že se ve skutečnosti jedná o hromadu kamenné drti, která se pravděpodobně spojila poté, co její mateřské těleso bylo rozbito v důsledku impaktu.
Nyní výzkumný tým, jehož vedoucím byl Eizo Nakamura (Okayama University, Misasa, Japonsko) odhalil důsledky srážek na ještě menším měřítku. Obrázky ze skenovacího elektronového mikroskopu, kterým bylo zkoumáno 5 zrníček prachu o velikosti 0,04 až 0,11 milimetru, ukázaly ještě menší částice přilepené na jejich povrchu.
Vědci zjistili, že zkoumané částice velmi jasně zobrazují jejich bouřlivou minulost. Zrníčka byla pokryta krátery, což znamená, že do nich vysokou rychlostí narážely další částice, čímž docházelo k částečnému natavení bezprostředního okolí srážky. Objevili rovněž jiné částice přilepené k zrníčkům prachu, které do nich narazily dostatečně vysokou rychlostí a navzájem se spojily. Způsob takového procesu podle astronomů vede k předběžnému odhadu, že se menší částice musely pohybovat rychlostí mezi 16 a 35 tisíci kilometrů za hodinu – tyto částice měly velikost několika nanometrů. Mezi studovanými částicemi, na nichž byly přilepeny další menší částice, vědci objevili několik střípků, očividně tvořených skly.
Pochopení těchto procesů vrhá nové světlo na způsoby, jak tzv. kosmické počasí ovlivňuje povrch asteroidů, které na oplátku mohou pomoci vědcům lépe odhadnout stáří planetek.
Zdroj: http://www.newscientist.com/blogs/shortsharpscience/2012/02/asteroid-dust-grains.html
autor: František Martinek