Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Hubblův kosmický teleskop HST (NASA/ESA) pořídil mimořádnou fotografii části proslulé mlhoviny s názvem Tarantula Nebula (mlhovina Tarantule), což je rozsáhlý oblak prachu a plynů v sousední nepravidelné galaxii Velké Magellanovo mračno s probíhajícím vznikem hvězd. Na publikovaném snímku vidíme centrální oblast mlhoviny, která jasně září v důsledku přítomnosti mladých hvězd a ionizovaného plynu.
Tenké oblouky v mlhovině Tarantule připomínaly astronomům dlouhé pavoučí nohy, podle nichž obdržela toto neobvyklé jméno. Část mlhoviny, viditelná na publikovaném snímku pořízeném kamerou ACS (Advanced Camera for Surveys) na palubě HST je napříč protkána proudy prachu a plynů rozbrázděných nedávnou explozí supernovy. Tento pozůstatek po výbuchu supernovy s označením NGC 2060 se nachází vlevo nahoře od středu tohoto obrázku a obsahuje nejjasnější známý pulsar.
V blízkosti okraje mlhoviny, vlevo dole mimo publikovaný snímek, se nachází další pozůstatek, tentokráte po explozi supernovy SN 1987a, což je nejbližší supernova pozorovaná od doby vynálezu dalekohledu v 17. století. HST a další dalekohledy se vracejí k výzkumu této hvězdné exploze pravidelně od výbuchu v roce 1987 a každá následující „návštěva“ ukazuje v novém světle expandující rázovou vlnu osvětlující plyn v okolí hvězdy, vytvářející perlový náhrdelník svítících bodů kolem zbytku hvězdy. Supernova SN 1987a je viditelná na širokoúhlém snímku mlhoviny, pořízeném prostřednictvím dalekohledu MPG/ESO o průměru 2,2 m.
Společně s umírající hvězdou je mlhovina Tarantule zastíněna mladými hvězdami, které se nedávno zformovaly z přítomných velkých zásob plynu a prachu. Tato hvězdná batolata intenzivně vyzařují ultrafialové světlo ionizující okolní plyn, který září červeně. Světlo je tak intenzivní, že ačkoliv je mlhovina od nás vzdálena 170 000 světelných roků – mimo naši Galaxii, je mlhovina Tarantula přesto viditelná za tmavé noci i bez dalekohledu (bohužel jen na jižní polokouli).
Kompaktní a mimořádně jasná hvězdokupa s názvem RMC 136 se nachází vlevo nahoře od oblasti zachycené na fotografii v úvodu článku. Poskytuje mnohem intenzivnější světlo, které je zodpovědné za vícebarevnou záři. Ještě nedávno astronomové diskutovali o tom, zda jsou zdroje intenzivního světla pevně vázány na hvězdokupu či snad za to může neznámý typ super-hvězd tisíckrát větších než Slunce. Uplynulo pouhých 20 let a HST ve spolupráci s novými generacemi pozemních dalekohledů odhalil jemné detaily, které astronomům umožnily přesvědčivě prokázat, že se jedná skutečně o hvězdokupu.
Avšak i když mlhovina Tarantule neobsahuje tyto hypotetické super-hvězdy, je stále „domovem“ pro některé extrémní úkazy, které z ní dělají oblíbený cíl pro dalekohledy. Uvnitř jasné hvězdokupy leží například hvězda RMC 136a1, u které bylo nedávno zjištěno, že se jedná o nejtěžší známou hvězdu: v době vzniku činila její hmotnost kolem 300 hmotností Slunce. Tato „těžká váha“ je výzvou pro astronomické teorie vzniku hvězd, převyšujících horní limit jejich doposud předpokládané hmotnosti.
Zdroj: http://www.spacetelescope.org/news/heic1105/
autor: František Martinek