Hned v prvních dnech roku 2025 jsme dosáhli v rámci projektu velké modernizace Hvězdárny Valašské Meziříčí dalšího významného cíle. Po více než deseti letech můžeme změnit první příčku ve velikosti primárního zrcadla našeho největšího dalekohledu - od počátku roku 2025 patří půlmetrovému zrcadlovému dalekohledu typu Newton.
Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Nový výzkum vedený astronomy z Havajské univerzity naznačuje, že náš vesmír může rotovat – ale jen velmi pomalu. Při utváření vesmíru vytváří gravitace rozsáhlou pavučinovou strukturu vláken, která spojuje galaxie a kupy galaxií podél neviditelných mostů dlouhých stovky milionů světelných let. Tato síť je známá jako kosmická pavučina.
„Abychom parafrázovali řeckého filozofa Hérakleita z Efesu, který řekl Panta Rhei – vše plyne, vše je v pohybu, napadlo nás, že by možná mohlo být Panta Kykloutai – vše se otáčí,“ řekl István Szapudi, astronom z Astronomického ústavu Havajské univerzity. Současné modely říkají, že vesmír se rozpíná rovnoměrně ve všech směrech, bez známek rotace. Tato představa odpovídá většině toho, co astronomové pozorují.
Nevysvětluje však takzvané Hubbleovo napětí – dlouholetý nesouhlas mezi dvěma způsoby měření rychlosti rozpínání vesmíru. Jedna metoda se zaměřuje na vzdálené explodující hvězdy nebo supernovy, aby změřila vzdálenost galaxií, a udává rychlost rozpínání vesmíru za posledních několik miliard let. Druhá metoda využívá reliktní záření z období Velkého třesku a udává rychlost rozpínání velmi raného vesmíru, tedy asi před 13 miliardami let. Každá z těchto metod udává jinou hodnotu rychlosti rozpínání.
Szapudi a jeho kolegové vyvinuli matematický model vesmíru. Nejprve se model řídil standardními pravidly. Pak přidali nepatrnou rotaci. Tato malá změna znamenala velký rozdíl.
„K našemu překvapení jsme zjistili, že náš model s rotací řeší paradox, aniž by byl v rozporu se současnými astronomickými měřeními,“ řekl Szapudi. „A co víc, je kompatibilní s dalšími modely, které předpokládají rotaci. Proto se možná opravdu všechno otáčí. Nebo Panta Kykloutai!“
Podle modelu týmu by se vesmír mohl otáčet jednou za 500 miliard let – příliš pomalu na to, aby se to dalo snadno zjistit, ale dostatečně rychle na to, aby to ovlivnilo rozpínání vesmíru v čase.
„Tato myšlenka neporušuje žádné známé fyzikální zákony,“ uvedli astronomové. „A mohla by vysvětlit, proč se měření rozpínání vesmíru tak úplně neshodují. Dalším krokem je proměnit teorii v plnohodnotný počítačový model – a najít způsoby, jak si všimnout známek tohoto pomalého kosmického otáčení.“
Výsledky výzkumu se objevily v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Zdroj: https://www.sci.news/astronomy/rotating-universe-13846.html
autor: František Martinek