Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Rok 2019 začal v oblasti kosmického výzkumu průletem sondy New Horizons kolem tělesa 2014 MU69 z oblasti Kuiperova pásu, ve vzdálenosti více než 6,6 miliardy kilometrů od Slunce. Dne 1. 1. 2019 se sonda přiblížila ke studovanému tělesu na vzdálenost asi 3 500 kilometrů a pokračuje ve vzdalování od Slunce. Mezitím pořídila četné snímky a získala spoustu informací o tělese předběžně pojmenovaném Ultima Thule.
Vědci z mise New Horizons uvolnili první detailní snímky doposud nejvzdálenějšího zkoumaného tělesa. Sonda je pořídila ze vzdálenosti 28 000 kilometrů, zhruba půl hodiny před největším přiblížením. Jeho pozoruhodný vzhled – na rozdíl od čehokoliv, co jsme doposud pozorovali – osvětluje procesy, které vedly k vytvoření planet před 4,5 miliardami roků.
Nové snímky vedly k odhalení, že Ultima Thule je „kontaktní binární těleso“ složené ze dvou téměř kulových částí. Na délku měří tato spojená dvojice 31 kilometrů. Větší z těles přezdívané „Ultima“ má průměr 19 km, menší „Thule“ měří 14 km. Astronomové se domnívají, že na 99 % se obě tělesa spojila dohromady v důsledku kolize na počátku formování Sluneční soustavy. Srážka nebyla rychlejší, než když při srážce automobilů dojde k ohnutí blatníku. Udála se při rychlosti několika kilometrů za hodinu.
Ukázalo se, že objekt se velmi podobá jak tvarem, tak i velikostí, hodnotám určeným z průběhu pozorovaného zákrytu hvězdy tělesem Ultima Thule v roce 2017.
„New Horizons se podobá stroji času, který nás přenesl zpět do období rodící se Sluneční soustavy. Umožňuje nám pozorovat fyzikální procesy počínajícího vzniku planet, vše jakoby zamrzlé v čase,“ říká Jeff Moore, vedoucí týmu geologie a geofyziky při misi New Horizons. „Výzkum tělesa Ultima Thule nám pomůže porozumět procesům vzniku planet – ať už v naší Sluneční soustavě, tak i v okolí hvězd jinde v naší Galaxii.“
Signál ze sondy New Horizons putuje na Zemi více než 8 hodin. Vzhledem k velké vzdálenosti a slabému signálu budou získaná data předávána na Zemi po dobu asi 20 následujících měsíců. Odhaduje se, že sonda může být funkční přinejmenším do roku 2021 a již nyní vědci navrhují výzkum dalšího, ještě vzdálenějšího tělesa z oblasti Kuiperova pásu na periferii Sluneční soustavy.
„Skutečná velikost tělesa 2014 MU69 je zhruba obdobná jako velikost města Washington. Je osvětleno Sluncem, které je 1 900× slabší, než je venku za slunného dne zde na Zemi,“ dodává Alan Stern, hlavní vědecký pracovník mise New Horizons ze Southwest Research Institute. „Takže jsme v podstatě prolétali ve tmě rychlostí 14 km/s a všechno proběhlo v pořádku, celá naplánovaná sekvence výzkumu tohoto dosud nejvzdálenějšího zkoumaného tělesa.“
Z předběžných výsledků vyplývá, že u tělesa Ultima Thule nebyly objeveny žádné prstence ani měsíce větší než 1,5 kilometru. Nebyla zjištěna přítomnost atmosféry. Zbarvení tělesa je podobné dalším objektům Kuiperova pásu, jak vyplývá z pozorování pomocí velkých pozemních dalekohledů. Obě části tělesa 2014 MU69 mají obdobné zbarvení.
Na zatím nejlepším snímku objektu Ultima Thule, který pořídila širokoúhlá kamera MVIC (Multicolor Visible Imaging Camera), jsou patrny četné prohlubně až o průměru zhruba 700 metrů v oblasti tzv. terminátoru (na hranici světla a stínu). Velká struktura na menší kulové části tělesa – která má průměr asi 7 km – se rovněž jeví jako hluboká prohlubeň. Vědci si zatím nejsou jisti, zda se jedná o krátery či jiné deprese. Obě kulové části také vykazují zajímavé světlé a tmavé skvrny zatím nejasného původu. V místě, kde jsou obě části tělesa v kontaktu, je vidět světlý útvar připomínající „obojek“.
Sonda New Horizons se nachází ve vzdálenosti 6,64 miliardy km od Země a vzdaluje se rychlostí 50 700 km/h.
Stahování dat z palubního počítače sondy New Horizons pomalu pokračuje.
Zdroj: https://scitechdaily.com/kuiper-belt-object-ultima-thule-reveals-first-stages-of-solar-systems-history/;
https://apod.nasa.gov/apod/ap190129.html a
https://www.universetoday.com/141349/here-it-is-the-high-resolution-photo-of-mu69-weve-all-been-waiting-for/
autor: František Martinek