Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
VLT uvádí dvě mlhoviny v souhvězdí Lodního kýlu
Při příležitosti desátého výročí okamžiku, kdy na zrcadla VLT dopadlo první světlo, vydává ESO dva úžasné snímky dvou různých typů mlhovin, které se nacházejí v souhvězdí Lodního kýlu. První obklopuje hvězdu Eta Carinae a má tvar trpaslíka. Hvězdě Eta Carinae je souzeno vybuchnout během následujících 100 000 let. Druhý obrázek představuje mnohem větší mlhovinu, která se rozkládá okolo skupiny mladých a hmotných hvězd.
Eta Carinae je hvězda milionkrát svítivější než naše Slunce a má statut nejsvítivější známé hvězdy v Galaxii. Je nejbližším zástupcem tzv. proměnných modrých veleobrů (luminous blue variable – LBV). Nachází se v závěrečné fázi svého života, který ukončí jako zářivá supernova. Hvězda je obklopena rozpínajícím se protáhlým mračnem prachu a plynu. Toto mračno je známo pod latinským jménem Homunculus (Trpaslík) a astronomové předpokládají, že se jedná o pozůstatek výbuchu hvězdy z roku 1843 [1]. Eta Carinae patří mezi první objekty, které byly před deseti lety na VLT pozorovány. Snímky tenkrát pořídila testovací kamera, ale i z nich bylo zřejmé, že vlajková loď evropské pozemní astronomie (dalekohled VLT, určený pro pozorování ve viditelném a infračerveném oboru) má jedinečné schopnosti. Rovněž se tenkrát osvědčilo i umístění observatoře na hoře Paranal. Rozlišení snímku bylo 0,38" (obloukových vteřin).
Novější snímek nám nabízí mnohem více a jeho rozlišení je až sedmkrát vyšší. Byl pořízen v blízké infračervené oblasti pomocí přístroje NACO dalekohledem Yepun (UT4). NACO je zařízení s adaptivní optikou a dokáže odstranit deformaci obrazu způsobenou chvěním atmosféry. Při zhlédnutí snímku oceníme účinnost adaptivní optiky. Kvalita obrázku je srovnatelná se snímkem, pořízeným 8,2 metrovým dalekohledem na oběžné dráze kolem Země [2]. Při pohledu do okuláru malého dalekohledu nám Homunculus může připomínat trpaslíka, nicméně při zobrazení pomocí NACO je jasně viditelná jeho dvojpólová struktura. Dalším detailem, který můžeme pozorovat, jsou jemné výtrysky z centrální hvězdy. V loňském roce byly díky interferometru na VLT a pozorování hvězdy ve velmi vysokém rozlišení získány nedocenitelné informace o hvězdném větru Eta Carinae (viz ESO 06/07).
Druhý obrázek byl pořízen infračerveným zobrazovacím zařízením ISAAC na dalekohledu Antu (UT1). Objekt se nachází ve vzdálenosti 9000 světelných let, tzn. je dále než Eta Carinae, nese katalogové číslo NGC 3576 a je rovněž součástí souhvězdí Lodního kýlu. Zabírá celých 100 světelných let v průměru, což je 25krát více, než je vzdálenost mezi Sluncem a jeho nejbližším hvězdným sousedem. Zamotaná mlhovina je svítícím plynem a shlukem vznikajících hvězd. Silná záře i vítr z hvězd zaplétají mlhovinu v dramatický obrazec. Odhaduje se, že mlhovina je stará okolo 1,5 miliónu let, v kosmologickém měřítku tedy pouhý okamžik. Astronomové z Univerzity v Kolíně nad Rýnem [3] studovali tuto oblast k určení vlastností hvězd, okolo nichž se stále rozprostírá protoplanetární disk, ze kterého se utváří planetární systém. Pokusili se určit průměrnou dobu života protoplanetárního disku, a to tak, že pozorovali různě staré hvězdy. Informace o stáří disku nám může napomoci k porozumění mechanismu formování planet. Konkrétně zde astronomové studovali vliv silného záření hvězd a důsledek vzájemného působení mezi hvězdami na trvání protoplanetárních disků.
[1]: Exploze se ve skutečnosti odehrála před přibližně 7700 lety, neboť Eta Carinae se nalézá ve vzdálenosti 7500 světelných let.
[2]: Při daných rozměrech jednotlivých dalekohledů VLT můžeme při pozorování v daleké infračervené oblasti (zde pracuje NACO) a při použití adaptivní optiky, dosáhnout stejného rozlišení jako HST v optickém oboru. Dosažitelné rozlišení se blíží 0.05", což je desetkrát lepší, než bychom získali bez adaptivní optiky. Pro ilustraci: s rozlišovací schopností 0.05" bychom mohli přečíst knihu vzdálenou 10 km.
[3]: Astronomové C. Olczak, R. Schödel, S. Pfalzner, a A. Eckart.
Multimedia: http://www.eso.org/public/outreach/press-rel/pr-2008/phot-17-08.html
Zdroj: http://www.eso.org/public/outreach/press-rel/pr-2008/pr-17-08.html#note1
autor: Tomáš Mohler