Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Astronomové určili poloměr protoplanetárního disku, z kterého se v dávných dobách vytvořila naše Sluneční soustava. Jeho vnější okraj se nacházel ve vzdálenosti 80krát větší, než je vzdálenost Země od Slunce. Vědecká práce o tomto objevu byla přijata k publikování v časopise The Astronomical Journal.
V rámci výzkumné studie vědci analyzovali na základě počítačových simulací chování malých ledových a kamenných těles v době vzniku Sluneční soustavy. Astronomové dospěli k závěru, že pokud by byl před 4,56 miliardami roků poloměr protoplanetárního disku v okolí Slunce větší než 80 astronomických jednotek AU (1 AU = průměrná vzdálenost Země od Slunce, tj. přibližně 150 miliónů km), potom by muselo velké množství malých těles obíhat po drahách s velkými sklony k ekliptice (i > 50°) a s malou excentricitou (tj. téměř po kruhových drahách).
Výzkumníci tvrdí, že pokud by taková tělesa v oblasti Kuiperova pásu existovala, podařilo by se je již objevit. K tomu však doposud nedošlo, proto autoři vědecké práce dospěli k závěru, že poloměr protoplanetárního disku kolem mladého Slunce byl menší než 80 AU (což je zhruba dvojnásobek vzdálenosti trpasličí planety Pluto od Slunce). Existující modely vzniku planet jsou velmi silně závislé na velikosti disku. Proto otázka určení průměru protoplanetárního disku, z kterého se zformovala Sluneční soustava, astronomy velice zajímá.
Pozorování ukazují, že protoplanetární disky v okolí různých hvězd mohou mít poloměry od několika desítek po několik tisíc astronomických jednotek. Průměrná velikost těchto útvarů kolem mladých hvězd dosahuje přibližně 60 AU.
Protoplanetární disk je zploštělý oblak prachu a plynu, který rotuje kolem vznikající hvězdy a nebo kolem právě zformované hvězdy. V disku se v průběhu miliónů let postupně shlukují a vzájemně srážejí drobné částice, což vede ke vzniku menších těles působících na sebe stále silnější gravitací – tzv. planetesimál. Z nich se pak vzájemnými srážkami formovaly protoplanety a později samotné planety. V naší Sluneční soustavě jich nakonec „přežilo“ osm.
Zdroj: http://arxiv.org/abs/1202.2343
autor: František Martinek