Obzvláště nesourodý pár

ESO 035/13 tisková zpráva

Dva různé oblaky plynu v nedaleké galaxii

Dalekohled ESO/VLT zkoumal působivou oblast hvězdotvorby ve Velkém Magellanově oblaku, jedné ze satelitních galaxií naší Galaxie. Na tomto detailním záběru je zachycena dvojice nápadných zářivých oblaků plynu: načervenalý NGC 2014 a jeho namodralý soused NGC 2020. Přestože se navzájem výrazně liší, oba oblaky jsou formovány mohutným hvězdným větrem extrémně horkých mladých hvězd, které jsou zároveň zodpovědné za jejich záři.

Tento snímek byl pořízen dalekohledem ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile, na jednom z nejlepších míst pro astronomická pozorování na jižní polokouli. Za tmavé jasné noci jen letmý pohled do jižního souhvězdí Mečouna (Dorado, Dor [1]) i bez pomoci velkého dalekohledu odhalí mlhavou skvrnu, která na první pohled vypadá jako obyčejný mrak v zemské atmosféře. 

Asi takový mohl být první dojem Ferdinanda Magellana během jeho slavné cesty na jižní polokouli v roce 1519. Přestože Magellan byl zabit na Filipínách, přeživší členové jeho posádky po návratu do Evropy přítomnost tohoto objektu (i jeho menšího sourozence) na obloze jižní polokoule oznámili. Dvojice malých galaxií byla později pojmenována na počest Magellana. Bezpochyby je spatřili i oba dřívější evropští objevitelé a pozorovatelé jižní oblohy, svá pozorování však nepublikovali.  

Ve Velkém Magellanově oblaku (LMC) probíhá poměrně aktivní hvězdotvorba. Některé z oblastí, ve kterých se hvězdy rodí, je možné pozorovat dokonce i pouhým okem. Příkladem může být známá mlhovina Tarantula. Nachází se zde však i celá řada dalších menších ale neméně působivých oblastí, u kterých dalekohledy odhalí detaily komplikované struktury. Tento nový snímek pořízený dalekohledem VLT zachycuje obzvláště nesourodý pár: NGC 2014 a NGC 2020.

Narůžovělý objekt vpravo je NGC 2014, zářící oblak tvořený většinou vodíkem. V jeho centru se nachází mladá hvězdokupa horkých hvězd. Ultrafialové záření těchto stálic ionizuje okolní vodík, který následně vyzařuje charakteristickou rudou barvou.

Mladé hmotné hvězdy produkují kromě intenzivního energetického záření také mohutný hvězdný vítr, který okolní plyn rozptyluje a odfukuje pryč. Vlevo od středu hvězdokupy leží osamocená mladá a velmi hmotná hvězda [2], která již s rozfukováním oblaku začala. Vytvořila dutinu, která je obklopena strukturou připomínající bublinu – NGC 2020. A i její nápadně modrou barvu má na svědomí záření horké hvězdy, které v tomto případě ionizuje kyslík, nikoliv vodík.  

Nápadně odlišné zbarvení obou mlhovin NGC 2014 a NGC 2020 je výsledkem jednak rozdílného složení oblaků plynu a také různou teplotou hvězd, která nutí oblaky zářit. Svou roli zde hraje také vzájemná vzdálenost hvězd a oblaků.

Velký Magellanův oblak se nachází asi 163 tisíc světelných let od nás. Z kosmického pohledu je tedy opravdu blízko. A právě díky malé vzdálenosti je tento objekt velmi významným cílem pro astronomy, kteří jej proto mohou pozorovat v nesrovnatelně lepších detailech než vzdálené galaxie. Právě možnost pozorování těchto sousedních galaxií byla jednou z motivací pro vznik ESO před 50 lety. Přestože pro člověka se stále jedná o nepředstavitelně velký objekt, obsahuje Velký Magellanův oblak pouze desetinu hmoty ve srovnání s naší Galaxií. Je také výrazně menší, jeho průměr se pohybuje kolem 14 tisíc světelných let, zatímco průměr Galaxie je asi 100 tisíc světelných roků. Astronomové řadí Velký Magellanův oblak mezi takzvané nepravidelné galaxie. Za jeho nepravidelný vzhled patrně mohou vzájemné interakce s naší Galaxií a Malým Magellanovým oblakem.

Uvedený snímek byl pořízen v rámci programu ESO Cosmic Gems [3] pomocí přístroje FORS2 (FOcal Reducer and low dispersion Spectrograph) pro viditelnou a blízkou ultrafialovou oblast, který pracuje ve spojení s dalekohledem ESO/VLT.

Zdroj

Poznámky

[1] Ačkoliv český název tohoto souhvězdí je Mečoun (Mečoun obecný, Xiphias gladius), jeho označení Dorado (Dor) původně popisuje jinou rybu (Koryféna velká, Coryphaena hippurus), které se ve španělštině říká Dorado. (více)

[2] Tato hvězda patří do málo početné skupiny Wolf-Rayetových hvězd. Tyto hvězdy s krátkou dobou života jsou velmi jasné a horké – jejich povrchová teplota může být i více než 10krát vyšší než v případě Slunce (tedy asi 60 000 K). Díky domu výrazně ovlivňují své okolí. 

[3] Uvedený obrázek byl vytvořen v rámci programu ESO Cosmic Gems. Jedná se o novou iniciativu, jejíž snahou je vytvářet astronomické snímky vizuálně atraktivních objektů pro vzdělávací a popularizační účely. Program využívá krátkých úseků pozorovacího času a jinak nevyužitého času dalekohledů, aby dopad na vědecká pozorování byl minimální. Získaná data jsou však k dispozici také odborníkům prostřednictvím vědeckých archivů ESO.

Další informace

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace Evropy a v současnosti nejproduktivnější pozemní astronomická observatoř. ESO podporuje celkem 15 členských zemí: Belgie, Brazílie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a úspěšný chod výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také vedoucí úlohu při podpoře a organizaci spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal provozuje Velmi velký teleskop (VLT), což je nejvyspělejší astronomická observatoř pro viditelnou oblast světla, a také dva další přehlídkové teleskopy. VISTA pracuje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým dalekohledem na světě, dalekohled VST (VLT Survey Telescope) je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy výhradně ve viditelné části spektra. ESO je evropským partnerem revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Pro viditelnou a blízkou infračervenou oblast ESO rovněž plánuje nový dalekohled E-ELT (European Extremely Large optical/near-infrared Telescope) s primárním zrcadlem o průměru 39 metrů, který se stane „největším okem do vesmíru“.

Odkazy

• ESO Cosmic Gems program
• Snímky dalekohledu VLT
• Snímky pořízené přístrojem FORS
• Snímky pořízené dalekohledem VLT

Kontakty

Viktor Votruba; národní kontakt; Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika; Email: votruba@physics.muni.cz

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: jsrba@astrovm.cz

Richard Hook; ESO, Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6655; Mobil: +49 151 1537 3591; Email: rhook@eso.org