Mlhovina Volské oko

ESO 036/11 tisková zpráva

Astronomové použili dalekohled ESO/VLT k zobrazení kolosální hvězdy, kterou řadíme mezi žluté hyperobry, k jednomu z nejméně početných typů stálic ve vesmíru. Tento nový snímek je dosud nejlepším záběrem hvězdy tohoto typu a odkrývá mohutnou dvojitou prachovou obálku, která obří hvězdu obklopuje. Hvězda se svou obálkou připomíná smažené vejce s bílým okrajem a žloutkem uprostřed, což také astronomy vedlo k jejímu pojmenování 'Fried Egg Nebula' (v češtině bychom asi použili mlhovina Volské oko).

Tato hvězdná 'příšera' je známá pod katalogovým označením IRAS 17163-3907 [1]. Její poloměr je asi tisíckrát větší než poloměr Slunce. Nachází se 13 000 světelných let od nás a je nejbližší hvězdou typu 'žlutý hyperobr', která byla dosud nalezena. Nová pozorování ukazují, že září 500 000krát jasněji než Slunce [2]. 

„Již dlouho se vědělo, že tento objekt září neobvykle jasně v oboru infračerveného záření, ale nikdo překvapivě dosud nerozpoznal, že se jedná o žlutého hyperobra,“ říká Eric Lagadec (ESO), vedoucí týmu, který pořídil tyto nové snímky.

Pozorování, při kterých byla nalezena obálka obklopující hvězdu, byla provedena pomocí přístroje VISIR, kamery pro infračervenou oblast, která je připojena k dalekohledu VLT. Jedná se o první snímky, které jasně ukazují okolní hmotu a odhalují dvojici téměř dokonale sférických obálek.

Pokud by se mlhovina Volské oko nacházela uprostřed Sluneční soustavy, Země by ležela hluboko uvnitř hvězdy samotné a planeta Jupiter by obíhala těsně nad jejím viditelným povrchem. Ještě mnohem rozsáhlejší okolní mlhovina by pohltila všechny ostatní planety a mnohá z těles obíhajících za drahou Neptunu. Má totiž poloměr 10 000krát větší než je vzdálenost Země od Slunce.

Žlutí hyperobři jsou hvězdy v extrémně aktivní fázi svého vývoje, při které explozivně vyvrhují velké množství hmoty – tato hvězda přišla v posledních několika stech letech o materiál odpovídající hmotnosti čtyř Sluncí [3]. Při explozích se odvržená hmota zformovala do mlhoviny ve formě rozsáhlé dvojité obálky, která je tvořena silikátovým prachem a plynem.

Tato aktivita také ukazuje na možnou brzkou smrt této hvězdy, která se může stát příští supernovou v naší Galaxii [4]. Výbuch supernovy dodává do okolního mezihvězdného prostředí těžší chemické prvky a formuje okolní materiál rázovými vlnami, které mohou nastartovat novou tvorbu hvězd.

Dalekohled VLT s přístrojem VISIR zachytil tento jedinečný snímek mlhoviny Volské oko pomocí trojice filtrů pro infračervenou oblast. Na uvedeném obrázku jsou záběry pořízené přes jednotlivé filtry zobrazeny ve falešných barvách [5].

Zdroj

Poznámky

[1] Z označení lze rozpoznat, že objekt byl poprvé pozorován jako zdroj infračerveného záření pomocí družice IRAS. Stalo se tak v roce 1983. Kód označuje místo na obloze, které se nachází ve středu Mléčné dráhy v souhvězdí Štíra (Sco).

[2] Objekt IRAS 17163-3907 patří ke 30 nejjasnějším objektům na obloze, které na vlnové délce 12 mikrometrů objevila družice IRAS. Dlouho byl však přehlížen, neboť ve viditelném světle je tato hvězda poměrně slabá.

[3] Celková hmotnost této hvězdy je odhadována na dvacetinásobek Slunce.

[4] Poté, co hvězda o hmotnosti deset či více Sluncí spálí vodík ve svém jádře, stane se takzvaným rudým superobrem. Tato fáze vývoje končí, jakmile hvězda spálí dostupné hélium. Některé z těchto vysoce hmotných hvězd následně stráví několik milionů let ve vývojové fázi žlutého hyperobra. Jedná se o relativně krátkou epizodu v životě hvězdy, než se rychle vyvine do podoby ‚zářivé modré proměnné‘ hvězdy. Tyto horké a jasné hvězdy neustále mění svoji jasnost a ztrácejí hmotu díky silnému hvězdnému větru, který uvolňují. To však není konec evolučního dobrodružství těchto hvězd, které se následně mohu stát takzvanými Wolf-Rayetovými hvězdami (http://www.eso.org/public/images/wr124/), aby konečně završily svůj život jako supernovy.

[5] Trojice infračervených filtrů, které byly použity, propouštěla vlnové délky 8 590 nm (na obrázku modře), 11 850 nm (na obrázku zeleně) a 12 810 nm (na obrázku červeně).

Další informace

Výzkum byl prezentován v odborném časopise Astronomy & Astrophysics, v článku 'A double detached shell around a post-Red Supergiant: IRAS 17163-3907, the Fried Egg nebula' autorů E. Lagadec a kol.

Složení týmu: E. Lagadec (ESO, Garching, Německo), A.A. Zijlstra (Jodrell Bank Center For Astrophysics, Manchester, UK), R.D. Oudmaijer (University of Leeds, UK), T. Verhoelst (Instituut voor Sterrenkunde, Leuven, Belgie), N.L.J. Cox (Instituut voor Sterrenkunde), R. Szczerba (N. Copernicus Astronomical Center, Torun, Polsko), D. Mékarnia (Observatoire de la Côte d’Azur, Nice, Francie) a H. van Winckel (Instituut voor Sterrenkunde).

ESO (Evropská jižní observatoř) je hlavní mezinárodní astronomickou organizací Evropy a patří k nejproduktivnějším astronomickým observatořím světa. Je podporována 15 členskými státy, kterými jsou: Belgie, Brazílie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. ESO má za cíl vývoj, konstrukci a provoz výkonných pozemních astronomických zařízení, která umožní významné vědecké objevy. ESO také hraje přední roli při propagaci a organizaci mezinárodní spolupráce na poli astronomického výzkumu. ESO v současnosti provozuje tři observatoře světově úrovně: La Silla, Paranal a Chajnantor, které se nacházejí na poušti Atacama v Chile. Na Paranalu se nachází VLT (Very Large Telescope = Velmi velký dalekohled) – nejvyspělejší pozemní dalekohled pracující ve viditelném světle a VISTA, největší přehlídkový dalekohled pro infračervenou oblast na světě. Zároveň je ESO evropským zástupcem největšího astronomického projektu všech dob – teleskopu ALMA budovaného na planině Chajnantor. V současnosti ESO plánuje výstavbu Evropského extrémně velkého dalekohledu (E-ELT), který bude mít průměr primárního zrcadla 40 metrů. Měl by pracovat v infračerveném i viditelném oboru záření a stane se největším dalekohledem světa.

Odkazy

• Odborný článek A&A

Kontakty

Viktor Votruba; národní kontakt; Astronomický ústav AV ČR, Ondřejov 251 65, Česká republika; Email: votruba@physics.muni.cz

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: jsrba@astrovm.cz

Dr Eric Lagadec; Astronomer, ESO; Garching bei München, Germany; Tel: +49 89 3200 6932; Email: elagadec@eso.org

Richard Hook; Public Information Officer, ESO; Garching bei München, Germany; Tel: +49 89 3200 6655; Email: rhook@eso.org;

autor: Jiří Srba