Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Dalekohled ESO/VLT pořídil nový úchvatný snímek mlhoviny obklopující hvězdokupu NGC 1929. Ta se nachází ve Velkém Magellanově oblaku, jedné z blízkých sousedních galaxií. Objekt dominující tomuto snímku je názornou ukázkou toho, čemu astronomové říkají superbublina. Její vzhled je formován hvězdnými větry mladých stálic a rázovými vlnami, doprovázejícími exploze supernov.
Velký Magellanův oblak je malá sousední galaxie, která obsahuje mnoho oblastí bohatých na plyn a prach, ve kterých se rodí nové hvězdy. Na tomto novém snímku, který pořídil dalekohled ESO/VLT, je v mnoha detailech zachycena mlhovina obklopující jednu takovou oblast, hvězdokupu NGC 1929. Mlhovina je oficiálně označována jako LHA 120–N 44 (nebo zkráceně N44). Mladé horké stálice sídlící ve hvězdokupě emitují intenzivní ultrafialové záření, které nutí okolní plyn zářit. A tento efekt zviditelňuje objekt příhodně označovaný jako superbublina, což je mohutná plynná obálka o rozměrech 325 x 250 světelných let. Jen pro srovnání: ke Slunci nejbližší hvězda se nachází jen 4 světelné roky daleko.
Superbublina N44 vznikla kombinací dvou fyzikálních procesů. Prvním z nich jsou mohutné hvězdné větry mladých hvězd – proudy nabitých částic vysílaných do okolního prostoru – které postupně vyčistily centrum mlhoviny. Hmotné hvězdy vzniklé ve hvězdokupě po svém krátkém životě následně explodovaly jako supernovy a vytvořily rázové vlny, jež odfukují plyn ještě dále a pomáhají tak formovat tuto zářící bublinu.
Ačkoliv bublina sama je tvarována spíše destruktivními silami, na okrajích mlhoviny dochází v jejich důsledku ke stlačování plynu a formování nových hvězd. A tato kosmická recyklace tak vnáší do hvězdokupy NGC 1929 nový život.
Snímek byl vytvořen odborníky ESO na základě dat, která v archivu ESO nalezl Manu Mejias z Argentiny [1], jeden z účastníků astrofotografické soutěže ESO Hidden Treasures 2010 [2], kterou ESO zorganizovala v říjnu a listopadu 2010. Zúčastnit se jí mohl každý, kdo si chtěl vyzkoušet vytvořit pěkné snímky noční oblohy na základě astronomických dat získaných profesionálními dalekohledy.
Poznámky
[1] Manu prohledával archiv ESO, kde nalezl soubor dat, který použil k vytvoření snímku hvězdokupy NGC 1929. Ten se umístil na děleném sedmém místě celé soutěže, do které bylo přihlášeno na 100 prací. Jeho originální práci si můžete prohlédnout zde.
[2] Astrofotografická soutěž 'Hidden Treasures 2010' dala amatérským astronomům možnost prohledat ohromné archivy ESO, a to ve snaze nalézt v nich dobře ukryté skvosty, které potřebují jen trochu vyleštit. Více o soutěži Hidden Treasures se dozvíte zde.
Další informace
ESO (Evropská jižní observatoř) je hlavní mezinárodní astronomickou organizací Evropy a patří k nejproduktivnějším astronomickým observatořím světa. Je podporována 15 členskými státy, kterými jsou: Belgie, Brazílie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. ESO má za cíl vývoj, konstrukci a provoz výkonných pozemních astronomických zařízení, která umožní významné vědecké objevy. ESO také hraje přední roli při propagaci a organizaci mezinárodní spolupráce na poli astronomického výzkumu. ESO v současnosti provozuje tři observatoře světově úrovně: La Silla, Paranal a Chajnantor, které se nacházejí na poušti Atacama v Chile. Na Paranalu se nachází VLT (Very Large Telescope = Velmi velký dalekohled) – nejvyspělejší pozemní dalekohled pracující ve viditelném světle a VISTA, největší přehlídkový dalekohled pro infračervenou oblast na světě. Zároveň je ESO evropským zástupcem největšího astronomického projektu všech dob – teleskopu ALMA budovaného na planině Chajnantor. V současnosti ESO plánuje výstavbu Evropského extrémně velkého dalekohledu (E-ELT), který bude mít průměr primárního zrcadla 39,3 metrů. Měl by pracovat v infračerveném i viditelném oboru záření a stane se největším dalekohledem světa.
Odkazy
Kontakty
Douglas Pierce-Price; ESO, Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel: +49 89 3200 6759; Email: dpiercep@eso.org
Překlad: Jiří Srba
Národní kontakt: Viktor Votruba +420 267 103 040; votruba@physics.muni.cz
autor: Jiří Srba