Každá planeta naší Sluneční soustavy je něčím výjimečná

I když v současnosti probíhá rozsáhlý projekt hledání nových exoplanet a výzkum možnosti života na nich, neměli bychom zapomínat ani na vlastní „dvorek“, tedy naší Sluneční soustavu. Je zde osm planet, osm různých světů, každá něčím výjimečná a zajímavá. 

Takže, jaké nejzajímavější věci bychom měli vědět o planetách Sluneční soustavy? 

1. Na Merkuru je horko, ale zase ne příliš horko pro udržení ledu

Ano, planeta, která je Slunci nejblíže, má na povrchu skutečně led. Na první pohled to zní až bláznivě, led se však nachází v trvale zastíněných kráterech, tedy v místech, kam nikdy nedopadne sluneční svit. Předpokládá se, že tento led byl na Merkur dopraven kometou již v počátcích existence sluneční soustavy. Sonda Messenger, vyslaná k Merkuru agenturou NASA, našla led nejen na severním pólu planety, ale nalezeny byly také organické látky. Ty jsou základními stavebními kameny života. Pro život, jaký známe ze Země, je Merkur příliš horký a bez atmosféry. Jeho případ však ukazuje, jak jsou tyto prvky distribuovány napříč Sluneční soustavou. 
 

2. Venuše nemá žádný měsíc - nejsme si jistí proč tomu tak je

Merkur ani Venuše nemají žádný měsíc, což může být považováno za velmi překvapivé, vzhledem k desítkám měsíců u ostatních těles Sluneční soustavy. Například Saturn jich má více jak 60. A některé z měsíců jsou pouze planetami zachycené asteroidy, což se stalo například u Marsu.
Tak proč tedy Venuše měsíc nemá? Teorií je spousta, ale nikdo si stoprocentně není jistý, jaká je skutečnost. Jeden z posledních výzkumů naznačuje, že v minulosti Venuše alespoň jeden měsíc měla.

3. Mars měl v minulosti silnější atmosféru

Co se týče atmosfér vnitřních (terestrických) planet Sluneční soustavy, jedná se o velký kontrast mezi jednotlivými planetami: prakticky žádná atmosféra na Merkuru, skleníkový efekt v husté atmosféře Venuše, mírné klima na Zemi a nakonec řídká atmosféra na Marsu. Ale když se podíváme na rudou planetu, vidíme na povrchu rýhy, koryta a úžlabiny, které zde mohla v minulosti způsobit voda. Voda však vyžaduje přítomnost atmosféry, a to v mnohem větší míře než v současnosti. Pokud měl tedy Mars v minulosti silnější atmosféru, kam zmizela? 
Někteří vědci se domnívají, že je to proto, že energie Slunce v průběhu milionů let vytlačuje lehčí molekuly z atmosféry Marsu a stále tedy zmenšuje tloušťku atmosféry této planety.

4. Jupiter -  chytač komet

Nejmohutnější planeta měla pravděpodobně velký vliv také na samotnou historii Sluneční soustavy. U planety, která je 318x hmotnější než Země, si lze snadno představit, že si svým gravitačním polem zachytí každý dostatečně blízko prolétávající asteroid či kometu.
Velká část asteroidů či komet prolétávající v blízkosti má tedy velkou šanci, že bude zachycena jeho gravitačním polem, případně bude jejich dráha ve Sluneční soustavě touto mohutnou gravitační silou ovlivněna.

Je možné, že Jupiter je částečně odpovědný za mohutné bombardování terestrických planet na počátku existence Sluneční soustavy. Stopy po dopadech těchto malých těles z tohoto období života Sluneční soustavy můžeme stále pozorovat na povrchu Měsíce.

Fragmentace komet je běžná, a to hlavně u komet nazývaných sluneční lízači, tedy komety, jejichž perihelium leží pod 0,1 AU. Původní název je sungrazers a je převzatý z anglosaské literatury. Mnoho sungrazers se rozpadne do fragmentů kvůli tepelnému a slapovému namáhání v průběhu průletu perihelem.

V roce 1994 mohli astronomové pozorovat v „přímém přenosu“ zachycení komety Shoemaker-Levy 9 do gravitačního pole planety Jupiter. Kometa byla obrovskými gravitačními silami roztrhána a následně zanikla v atmosféře planety.

5. Nikdo neví, jak staré jsou Saturnovy prstence

Úlomky hornin a ledu kroužící kolem Saturnu, vypadající z dálky jako kroužky kolem planety, byly poprvé dalekohledem pozorovány v roce 1610. Při prvních pozorováních způsobily prstence pěkný zmatek - má snad planeta uši, či velké měsíce? Až s větším rozlišením pozorovací techniky bylo zjištěno, že se jedná o pás malých těles obepínající plynného obra. 
Je pravděpodobné, že prstence vznikly z měsíce planety, který byl roztrhán mohutnými gravitačními silami této planety. Možná také částice, ze kterých se prstence skládají, byly okolo planety již před miliardami let. Vzhledem ke gravitačnímu vlivu planety neměly nikdy možnost se spojit ve větší těleso (měsíc), ale zároveň byly dostatečně pevné, aby odolaly těmto gravitačním silám.

6. Uran je bouřlivější, než jsme si mysleli

Když sonda Voyager 2 prolétávala v 80. letech minulého století kolem sedmé planety Sluneční soustavy, vypadal Uran pouze jako nevýrazná modrá koule a vědci předpokládali, že planeta není příliš aktivní. 
Vědci však pečlivě prostudovali data a ukázalo se, že existuje zajímavá aktivita v atmosféře na jižní polokouli Uranu. 
Kromě toho se planeta v roce 2007 přiblížila ke Slunci a pozorování dalekohledy ze Země v posledních letech ukázalo nikdy nekončící bouře v atmosféře planety. Co je příčinou všech těchto aktivit je těžké říct, aniž bychom k planetě vyslali další sondu. Bohužel v současné době nejsou naplánované do této oblasti Sluneční soustavy žádné mise.

7. Nadzvukové turbulentní proudění v atmosféře Neptunu

Na Zemi jsme znepokojeni hrozbou hurikánů, se sílou bouřek na Neptunu se to však nedá absolutně srovnávat. Podle zjištění NASA ve svrchní části atmosféry Neptunu vanou větry o rychlosti až 1770 km za hodinu. Abychom to srovnali se známými podmínkami na Zemi, jedná se o rychlost vyšší než je rychlost zvuku vztažená na hladině moře na Zemi.

Proč je Neptun tak bouřlivý je záhada, hlavně s ohledem na malé množství slunečního záření dopadajícího na planetu, vzhledem k jeho velké vzdálenosti od Slunce.

8. Magnetické pole Země můžete vidět při polární záři

Země má silné magnetické pole, které nás chrání před životu nebezpečným zářením a částicemi ze Slunce. Toto magnetické pole můžeme vidět vždy, když vidíme na obloze polární záři. Ta vzniká, když částice slunečního větru (protony, elektrony, alfa částice), které nejsou odraženy magnetickým polem Země, interagují se svrchními vrstvami atmosféry planety. Tento jev se nejčastěji odehrává ve výškách kolem 100 km, ve vrstvě atmosféry nazývané ionosféra - zde se nachází velká koncentrace iontů a elektronů.

Zdroj: http://www.universetoday.com

autor: Sylvie Gorková