Impakty odhalují podpovrchový led na Marsu

Impaktní krátery jsou nejrozšířenější a všudypřítomné geologické útvary ve Sluneční soustavě. Zhruba 1 600 pojmenovaných kráterů (a nesčetné méně významné útvary) pokrývá starodávný povrch Měsíce. Na Zemi, kde vítr a voda nepřetržitě způsobují erozi povrchu, bylo v současné době napočítáno 176 impaktních kráterů, jejichž kosmický původ byl potvrzen.

Planeta Mars, na jejímž povrchu se nachází doslova všehochuť od pradávných až po novodobé typy terénu, leží někde uprostřed mezi Měsícem a Zemí. Kosmické sondy odhalily během uplynulých let několik velmi jemných detailních struktur na povrchu rudé planety. V současné době kamera HiRISE (High Resolution Imaging Science Experiment) na palubě americké sondy MRO (Mars Reconnaissance Orbiter) může rozlišit povrchové útvary o průměru pouhých 0,3 m. Kamera HRSC (High Resolution Stereo Camera), která je součástí vědeckého vybavení evropské sondy Mars Express, pořizuje snímky s rozlišením 2 m.

Vědci, využívající kameru HiRISE jsou nadšeni, avšak nikoliv mimořádně překvapeni, objevením několika malých čerstvě vytvořených kráterů na snímcích, pořízených v roce 2008. Byly spatřeny na pěti místech v rozmezí 43° až 56° severní šířky. Vyhloubené jámy mají typické průměry 3 až 6 m, přičemž jejich hloubka dosahuje jedné až dvou třetin metru. Jedna skupina kráterů musela vzniknout někdy mezi červnem a srpnem a poněkud větší kráter se pravděpodobně objevil mezi lednem a zářím 2008.

Tým vědců byl ohromen, když spatřil bílý materiál uvnitř a kolem kráteru. Může to být vodní led? Kolegové pracující s aparaturou CRISM (Compact Reconnaissance Imaging Spectrometer for Mars) na stejné sondě zanedlouho potvrdili – v jednom případě bylo získáno spektrum – že se jednalo o led. Patrně impaktor velikosti lidské pěsti narazil do vrstvy ledu, ukryté pod nahromaděným prachem, v hloubce zhruba 30 cm pod povrchem.

Zmizení ledu

V průběhu následujícího měsíce tento vyvržený led postupně přestal být viditelný. Vodní led není stabilní v planetárních šířkách výskytu těchto kráterů, takže vyvržený led s největší pravděpodobností postupně vysublimoval nebo se vypařil do atmosféry, přičemž po sobě zanechal vrstvu prachu, který byl součástí vyvrženého materiálu.

Postupné zmizení ledu může být také způsobeno částečným překrytím prachem, vypadávajícím z atmosféry. Obě možnosti, které popsal vědecký pracovník Shane Byrne (University of Arizona), zabývající se zpracováním snímků z kamery HiRISE předpokládají, že vrstva ledu může být tlustá nejméně několik centimetrů a nemůže být ukryta hlouběji než 0,3 až 0,6 m pod povrchem.

Shane Byrne oznámil tento objev na konferenci společnosti Lunar and Planetary Science ve Woodlands, Texas. Zdůraznil, že dřívější průzkumy, zejména ty, které byly uskutečněny pomocí neutronového spektrometru na palubě americké sondy Mars Odyssey ukazují, že rozsáhlé zásoby ledu jsou uloženy jak v polárních oblastech, tak i ve středních šířkách planety.

Slovo na závěr

Vědci si následně uvědomili, jak blízko povrchu jsou zásoby ledu uloženy – a jak snadné může být jejich dosažení. Když poslední sonda NASA s názvem Phoenix přistála koncem května minulého roku v oblasti blízko severního pólu, spaliny jejích přistávacích motorů odfoukly vrstvu volné zeminy o tloušťce několika centimetrů a odhalily vrstvu téměř čistého ledu.

Ironií všeho je, že přistávací modul sondy Viking 2, který přistál na Marsu v září 1976, dosedl v oblasti, kde vrstva vodního ledu téměř určitě leží nepříliš hluboko pod povrchem v místě přistání sondy, jejímž úkolem bylo mj. pátrat po případných stopách života.

„S největší pravděpodobností se zde led nachází pouze několik desítek centimetrů pod povrchem,“ říká Alfred McEwen, vedoucí člen týmu kamery HiRISE na palubě sondy MRO. Viking 2 byl schopen odebrat svojí lopatkou vzorky horniny z větší hloubky. A McEwen dodává: „Mohli jsme mít vzorky ledu již před 30 roky.“

Zdroj: http://www.newscientist.com/article/dn16867-subsurface-ice-on-mars-exposed-by-recent-impacts.html

autor: František Martinek