Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Před sedmi lety astronomové doslova žasli, když objevili první hvězdu-uprchlíka unikající z naší Galaxie rychlostí 2,5 miliónu km/h. Objev zaujal teoretické astronomy, kteří začali uvažovat: jestliže může být hvězda vyhozena ven z galaxie tak mimořádně vysokou rychlostí, může stejný osud postihnout i planety?
Nové výzkumy ukazují, že odpověď zní – ano. Nejen že prchající planety existují, ale některé z nich se řítí kosmickým prostorem rychlostí odpovídající několika procentům rychlosti světla – až 48 miliónů kilometrů za hodinu.
„Tyto planety mohou být jedněmi z nejrychlejších objektů v naší Galaxii. Pokud bychom žili na některé z nich, absolvovali bychom docela divokou jízdu z centra Galaxie až do mezigalaktického prostoru,“ říká astrofyzik Avi Loeb, Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics (CfA).
„Jiné než subatomové částice, které unikají z naší Galaxie tak vysokou rychlostí jako tyto planety, nejsou známy,“ dodává Idan Ginsburg, hlavní autor výzkumu na Dartmouth College.
Takto rychlé objekty, nazývané také hyperrychlé planety, vznikají stejným způsobem jako hyperrychlé hvězdy – při těsném přiblížení dvojhvězdy k supermasivní černé díře v centru Galaxie. Mohutné gravitační síly roztrhnou dvojhvězdu (oddělí jednu hvězdu od druhé), jednu hvězdu odmrští pryč vysokou rychlostí, zatímco druhá je uvězněna na oběžné dráze kolem černé díry.
V nové studii vědci simulovali, co by se stalo, pokud by kolem hvězd obíhaly v malé vzdálenosti jedna či dvě planety. Zjistili, že hvězda vymrštěná směrem od jádra Galaxie putuje vesmírem společně se svými planetami. Druhá hvězda, která by byla zachycena černou dírou a usazena na oběžné dráze kolem ní, může o své planety přijít. Ty mohou být odtrženy a nasměrovány enormní rychlostí do mrazivé temnoty mezihvězdného prostoru.
Typická hyperrychlá planeta uniká od mateřské hvězdy rychlostí 11 až 16 miliónů kilometrů za hodinu. Nicméně malá část z nich může za ideálních podmínek získat mnohem vyšší rychlost.
Současná pozorovací technika není schopna detekovat osamělé hyperrychlé planety, protože svítí velmi slabě, jsou od nás hodně daleko a vyskytují se velmi zřídka. Avšak astronomové mohou objevit planety obíhající kolem hyperrychlých hvězd na základě sledování slabého svitu hvězdy v případě, že dojde k tzv. tranzitu, tj. k přechodu planety před kotoučkem hvězdy vůči pozemskému pozorovateli.
Aby si hyperrychlé hvězdy udržely své planety, tak ty musí kroužit po velmi blízkých oběžných drahách. Proto mohou být změny v jasnosti hvězdy při tranzitu poměrně velké a mohou dosahovat až 50% zeslabení jasu pozorované hvězdy. Nakonec mohou takováto tělesa uniknout z naší Galaxie a cestovat mezigalaktickým prostorem.
„Cestovní kanceláře inzerující výlety na hyperrychlé planety by mohly zaujmout především dobrodružné jednotlivce,“ dodává Avi Loeb.
Zdroj: http://www.cfa.harvard.edu/news/2012/pr201206.html
autor: František Martinek