Hned v prvních dnech roku 2025 jsme dosáhli v rámci projektu velké modernizace Hvězdárny Valašské Meziříčí dalšího významného cíle. Po více než deseti letech můžeme změnit první příčku ve velikosti primárního zrcadla našeho největšího dalekohledu - od počátku roku 2025 patří půlmetrovému zrcadlovému dalekohledu typu Newton.
Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Publikovaný snímek oblaku typu cumulonimbus vyfotografovala posádka Mezinárodní kosmické stanice ISS nad africkým kontinentem. Mnoha meteorology je tento mrak považován za jeden z nejúchvatnějších oblačných útvarů. Oblaka typu cumulonimbus vznikají v důsledku silného dynamického tepelného proudění (konvekcí) teplého, vlhkého a nestabilního vzduchu. Vzduch ohřívaný od povrchu zahřátého Sluncem stoupá vzhůru s kapičkami vody zkondenzovanými během vzestupu při setkání se studeným vzduchem ve větších výškách. Masa stoupajícího vzduchu rovněž expanduje a ochlazuje se vzhledem ke klesajícímu atmosférickému tlaku. Tento typ konvekce (stoupavých proudů) je běžný v oblastech pozemských tropů.
Jak vodní pára stoupající vzduchem vzhůru kondenzuje a mění se ze skupenství plynného na kapalné, uvolňuje se energie, která dodatečně ohřívá vzduch, což vede k větší konvekci a k výstupu oblaků do větších výšek, přičemž dochází k vytváření charakteristických vertikálních věží souvisejících s oblaky typu cumulonimbus.
Jestliže je v atmosféře přítomno dostatečné množství vlhkosti ke kondenzaci a pokračuje ohřev hmoty oblaku přes několik konvektivních cyklů, oblačné věže mohou vyrůst až do výšky 20 kilometrů.
Připojená fotografie v úvodu článku s označením ISS016-E-27426 byla pořízena 5. 2. 2008 pomocí digitální kamery Kodak 760C posádkou Mezinárodní kosmické stanice ISS v rámci experimentu pozorování zemského povrchu. Snímek pořídila posádka expedice 16 a zpracovala jej laboratoř Image Science & Analysis Laboratory, Johnson Space Center. Snímky tohoto druhu byly oříznuty a zvýrazněny ke zvýšení kontrastu. Odstraněny byly rovněž chybové artefakty. International Space Station Program poskytuje pomoc astronautům v pořizování snímků Země, které budou využitelné pro vědecké i publikační účely a zpracovává tyto snímky k volnému šíření na internetu.
Cumulonimbus je mohutný a hustý oblak velmi značného vertikálního rozsahu v podobě obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká nebo vláknitá či žebrovitá a téměř vždy zploštělá. Tato část se rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou – ale nemusí – s cumulonimbem souviset, a dále se zde vyskytují srážky.
Cumulonimby se skládají jednak z vodních kapiček, jednak – zejména v horních částech – z ledových krystalů. Obsahují však také velké dešťové kapky a často i sněhové vločky, sněhové krupky, zmrzlý déšť či kroupy. Vodní kapičky a dešťové kapky mohou být silně přechlazené. Horizontální i vertikální rozměry cumulonimbu jsou tak velké, že jeho charakteristický tvar jako celku lze spatřit jen na značnou vzdálenost. Cumulonimby se mohou vyskytovat buď osamoceně nebo v souvislé řadě, která pak vyhlíží jako mohutná zeď.
Zdroj: http://www.esa.int/spaceinimages/Images/2017/02/Cloud_turret, http://visibleearth.nasa.gov/view.php?id=8542 a http://mraky.astronomie.cz/cumulonimbus.php
autor: František Martinek