Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Astronomové používající interferometr Center for High Angular Resolution Astronomy (CHARA) Array, pracující v oboru viditelného a infračerveného světla, pozorovali Polárku, členku trojhvězdného systému a nejbližší a nejjasnější klasickou hvězdu typu cefeidy. Astronomové používají tyto hvězdy jako „standardní svíčky“, protože jejich skutečná jasnost závisí na periodě pulsace: jasnější hvězdy pulsují pomaleji než slabší hvězdy. Polárka je také známá jako Severka, α Ursae Minoris, HR 424 nebo HD 8890.
Jak jasná se hvězda jeví na obloze, závisí na skutečné jasnosti hvězdy a vzdálenosti od Země. Protože astronomové znají skutečnou jasnost cefeidy na základě její pulsační periody, mohou je použít k měření vzdáleností jejich hostitelských galaxií a k odvození rychlosti rozpínání vesmíru. Nancy Evansová z Harvard & Smithsonian's Center for Astrophysics a její kolegové pozorovali Polárku pomocí optického interferometrického pole CHARA – šesti dalekohledů na Mount Wilson v Kalifornii. Jejich cílem bylo zmapovat dráhu blízkého, slabého společníka, který oběhne Polárku jednou za 30 let.
„Malá vzdálenost a velký kontrast v jasnosti mezi oběma hvězdami činí extrémně náročným pozorovat binární systém během jejich největšího přiblížení,“ řekla Evansová. Vědci úspěšně sledovali oběžnou dráhu blízkého společníka Polárky a měřili změny její velikosti, když pulsovala.
Orbitální pohyb ukázal, že Polárka má hmotnost pětkrát větší než Slunce. Snímky Polárky vedly k závěru, že má průměr 46krát větší než Slunce. Pozorování pomocí dalekohledů CHARA také poskytla první pohled na to, jak vypadá povrch této proměnné cefeidy.
„Snímky pořízené dalekohledy CHARA odhalily velké světlé a tmavé skvrny na povrchu Polárky, které se časem měnily,“ řekla Gail Schaeferová, ředitelka CHARA Array. „Přítomnost skvrn a rotace hvězdy může souviset se 120denní variací naměřené rychlosti.“
„Máme v plánu pokračovat v zobrazování Polárky i v budoucnu,“ řekl profesor John Monnier z University of Michigan. „Doufáme, že lépe pochopíme mechanismus, který generuje skvrny na povrchu Polárky.“
Práce týmu byla publikována v časopise Astrophysical Journal.
Obrázky – credit: Evans et al., doi: 10.3847/1538-4357/ad5e7a
Zdroj: https://www.sci.news/astronomy/polaris-star-13191.html a https://scitechdaily.com/polaris-hidden-details-new-observations-reveal-the-north-stars-spotted-surface/
autor: František