Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
V1355 Orionis (známý také jako HD 291095) je binární hvězdný systém typu RS CVn (Canum Venaticorum) nacházející se 400 světelných let daleko v souhvězdí Orion. Hlavní složka je 2,88krát větší než Slunce. Tým japonských astronomů využil simultánní pozemní a vesmírná pozorování k zachycení úplnějšího obrazu supervzplanutí na hvězdě V1355 Orionis. Pozorovaná erupce začala velmi masivní, vysokorychlostní protuberancí. Tyto výsledky nám dávají lepší představu o tom, jak tyto supererupce vznikají.
„Sluneční erupce jsou explozivní jevy, při nichž se magnetická energie uložená kolem slunečních skvrn náhle uvolní prostřednictvím opětovného magnetického přepojení (rekonexe). Obecně platí, že sluneční erupce uvolňují velké množství energie,“ řekl astronom Shun Inoue a kolegové z Kjótské univerzity.
Během erupce dochází k emisi v širokém rozsahu vlnových délek od rádiových vln až po rentgenové záření. Obecně platí, že výrazné exploze na Slunci, které souvisejí s erupcemi, jsou pozorovány jako emise a absorpce v čáře Hα, když vybuchnou mimo limbus a nebo na disku.
Výbuchy nebo erupce vláken mohou vést k výronům koronální hmoty (CME), pokud je rychlost výtrysků dostatečně velká. Záblesky jsou často pozorovány jak na Slunci, tak na hvězdách. V případě hvězd byly potvrzeny rovněž supererupce, které uvolňují 10krát větší množství energie než největší pozorované sluneční erupce.
Shun Inoue a spoluautoři použili dalekohled Seimei v Japonsku o průměru 3,8 m a satelit NASA s názvem Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS) k monitorování binárního hvězdného systému V1355 Orionis, o kterém je známo, že na něm často dochází k velkým supervzplanutím.
„Podařilo se nám zachytit supervzplanutí při nepřetržitém pozorování a s vysokým časovým rozlišením,“ řekli astronomové. „Výpočet rychlosti erupce vyžaduje určité předpoklady o aspektech, které nejsou přímo pozorovatelné, ale i ty nejkonzervativnější odhady daleko překračují únikovou rychlost hvězdy (347 km/s), což naznačuje, že erupce byla schopna překonat gravitaci hvězdy a rozvíjela se v CME.“
Výbuch erupce byl také jedním z nejmasivnějších, jaké kdy byly pozorovány a odnesl z hvězdy biliony tun hmoty.
Práce byla zveřejněna v časopise Astrophysical Journal.
Zdroj: https://www.sci.news/astronomy/v1355-orionis-superflare-11870.html a https://www.kyoto-u.ac.jp/en/research-news/2023-04-28
autor: František Martinek