Na hvězdárně se nyní stále něco děje – ale co přesně? Hlavní a největší částí modernizace hvězdárny je KKC, kromě toho nám ale přibyly nové kopule, renovuje se kamerová technika a mnoho dalšího...
S blížícím se koncem roku bych rád nabídl krátké ohlédnutí za činností astronomického kroužku a klubu v letošním školním roce. Orientace podle školního roku je sice trochu zavádějící, protože během jednoho kalendářního roku jeden školní rok končí a další začíná, ale v praxi to příliš nevadí. Pracujeme totiž převážně se stejnými dětmi, které se k nám pravidelně vracejí. Proto si dovolím zmínit i několik aktivit z předchozího školního roku.
Jako každý rok se i letos sešli nadšení pozorovatelé ze širokého okolí, aby pod rouškou tmy ulehli na hvězdárenské louce a společně číhali na krásné Perseidy, jejichž aktivita právě večer 12. srpna vrcholila. Ti, kteří spatřené meteory počítali, hlásili za večer až 29 perseid, což je číslo vskutku krásné. K vidění ovšem nebyly jen „padající hvězdy“, v kopuli hlavní budovy byla také možnost dalekohledem sledovat Měsíc, jasné hvězdy a okolo jedenácti hodin i Saturn.
„Troufám si říci, že se akce velmi vydařila. Děkujeme všem za návštěvu a těšíme se na další ročník,“ dodává nakonec ředitel hvězdárny.
Skrytá před naším pohledem je oblast intenzivní tvorby hvězd s názvem Westerhout 43, která byla odhalena v plné nádheře na snímku v oboru dalekého infračerveného záření pořízeném Herschelovou kosmickou observatoří, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA. Toto rozsáhlé mračno plynů a prachu, kde se rodí velké množství velmi hmotných hvězd a které je vzdáleno téměř 20 000 světelných roků, se nachází v souhvězdí Orla.
Jádro Slunce rotuje téměř čtyřikrát rychleji než sluneční povrch. Vyplývá to z nových zjištění mezinárodního týmu astronomů. Vědci se domnívají, že jádro bylo v době vzniku Slunce roztočeno podobně jako kolotoč na zhruba stejnou rychlost jako povrch.
Na základě nových počítačových simulací a pozorování možná budou vědci schopni vysvětlit, jak může magnetické pole Slunce měnit svoji polaritu každých 11 let. Tento významný objev vysvětluje, jak délka magnetického cyklu hvězdy závisí na její rotaci a může nám pomoci pochopit dramatické změny kosmického počasí v okolí Slunce a podobných hvězd.
Astronomové z University of Auckland prohlásili, že v naší Galaxii ve skutečnosti může existovat kolem 100 miliard obyvatelných planet podobných Zemi. Podstatně více, než předpokládaly dřívější odhady, kdy vědci očekávali asi 17 miliard obyvatelných planet. Protože ve vesmíru existuje přibližně 500 miliard galaxií, znamená to, že v celém vesmíru může existovat odhadem 50 000 000 000 000 000 000 000 (tj. 5×1022) obyvatelných planet.
Podle dvou nezávislých týmů astrofyziků z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics (CfA) a Lowell Center for Space Science and Technology je chování mateřské hvězdy v planetární soustavě TRAPPIST-1 velmi ohrožující pro případný život na planetách, které kolem ní obíhají. Některé z těchto planet totiž krouží v obyvatelné zóně, což zaručuje příznivé podmínky pro výskyt kapalné vody na povrchu a případný život.
Objev objektu s označením 2MASS J11193254–1137466 byl oznámen v minulém roce jako těleso planetární hmotnosti nacházející se ve hvězdné asociaci TW Hydrae, což je seskupení asi 30 mladých hvězd. Objekt 2MASS J11193254–1137466 leží ve vzdálenosti zhruba 160 světelných roků od Země, avšak jeho pohyb naznačuje, že existuje 80% pravděpodobnost, že je součástí tohoto seskupení mladých hvězd. Z nedávných analýz však vyplývá, že se nejedná o jednu velkou planetu, ale o dva poněkud menší plynné obry, jejichž stáří bylo určeno na 10 miliónů roků. Toto zjištění je výsledkem pozorování uskutečněných pomocí dalekohledu Keck Telescope vybaveného adaptivní optikou. Nové označení objektu je nyní 2MASS J11193254–1137466AB.
Nejmenší doposud změřená hvězda byla objevena týmem astronomů pod vedením University of Cambridge. S průměrem jen o kousíček větším než planeta Saturn je gravitační přitažlivost na povrchu této pidihvězdy přibližně 300krát vyšší, než jakou pociťují lidé na povrchu Země. Hvězda je pravděpodobně nejmenší, jak vůbec hvězdy mohou být, aby měly dostatečnou hmotnost umožňující zapálení termojaderných reakcí, při kterých se vodík přeměňuje na hélium. Pokud by byla hvězda o něco menší, tlak v jejím jádru by nebyl dostačující k udržení těchto reakcí.
Skupina astronomů ukázala, že nejrychleji se pohybující hvězdy v naší Galaxii – které doslova letí prostorem tak rychle, že mohou uniknout z Mléčné dráhy – jsou ve skutečnosti uprchlíky z mnohem menší galaxie kroužící kolem té naší. Výzkumníci z University of Cambridge použili data z průzkumu oblohy pod názvem Sloan Digital Sky Survey (SDSS) spolu s počítačovými simulacemi a ukázali, že tito hvězdní „sprinteři“ mají původ ve Velkém Magellanově oblaku LMC (Large Magellanic Cloud), v trpasličí galaxii obíhající kolem Mléčné dráhy.
Zástupci ESO a Austrálie dnes v Canbeře slavnostně podepsali dohodu o desetiletém strategickém partnerství, které dále posílí vědecké i technické programy ESO a australským astronomům i průmyslu umožní přístup na observatoře La Silla a Paranal. Zároveň by se mohlo jednat o první krok k plnohodnotnému členství Austrálie v ESO.