Dokument naznačuje, že v Oortově oblaku by mohly být zachycené planety

Naše Sluneční soustava má chaotickou minulost. Země a ostatní planety jsou nyní na stabilních oběžných drahách, ale když se formovaly, zažily drastické změny polohy. Jupiter byl pravděpodobně mnohem blíže Slunci, než je nyní, a jeho posun nejen posunul jiné planety, ale také vyčistil Sluneční soustavu od trosek a většinu z nich odhodil do Oortova oblaku.

Oortův oblak je na gravitačním okraji Sluneční soustavy. Čas od času je kus ledového materiálu gravitačně popostrčen směrem k vnitřní Sluneční soustavě a stane se jednou z mnoha komet, které vidíme. Zatímco většina trosek Oortova oblaku je pravděpodobně relativně malá, je možné, že se tam skrývají objekty velikosti planety, dokonce vzdálenější než hypotetická planeta X.

Některé trosky vyvržené z vnitřní oblasti Sluneční soustavy byly pravděpodobně odhozeny ještě dále. Vzhledem k takové rychlosti unikly sluneční gravitaci a nechaly se unášet mezihvězdným prostorem. Víme, že je to možné, protože jsme měli nejméně dva kometární návštěvníky z jiných hvězdných systémů: Oumuamua v roce 2017 a Borisov v roce 2019. Pozorovali jsme také exoplanety, které přerušily gravitační vazby na své mateřské hvězdy. V kosmickém měřítku je v Galaxii spousta planetárních sirotků.

To ale také vyvolává zajímavou otázku. Pokud dokáže mladý planetární systém odvrhnout komety a planety, mohou jiné hvězdné systémy zachytit některé z těchto světů? To je předmětem nového článku přijatého k publikaci v Monthly Notices of the Royal Astronomy Society.

Tým provedl sérii počítačových simulací zaměřených na to, jak planetární systémy odhazují velké planety a jak by je jiný planetární systém mohl zachytit. Gravitační tanec je trochu složitější, protože aby byla planeta odvržena, musí získat dostatek kinetické energie, aby opustila přitažlivost své hvězdy. Ale to také znamená, že má tolik kinetické energie, že je pro jiný hvězdný systém obtížné ji zadržet.

Ale tým vědců zjistil, že gravitační přitažlivost Galaxie sama o sobě může ztlumit pohyb vymrštěné planety, a tak malý zlomek nebeských setkání umožní, že hvězda zachytí planetu a prohlásí ji za svůj nový svět. Nejlepší šance na to není, když planeta prochází blízko hvězdy, ale spíše když se pohybuje těsně uvnitř svého Oortova oblaku. Většina planet zachycených hvězdou bude na vnějším okraji systému.

Na základě výpočtů by až 10 % původních planet mohlo být odhozeno od svých hvězd do hlubokého vesmíru. Vzhledem k dynamice Galaxie a rané Sluneční soustavy existuje asi 7% pravděpodobnost, že naše Sluneční soustava má zachycenou ledovou obří planetu v Oortově oblaku. Tyto šance jsou vyšší než šance, že ledový obr vytvořený ve Sluneční soustavě byl „vytlačen“ do Oortova oblaku, což je šance asi 1 ku 200.

Takže pokud existuje planeta na okraji Sluneční soustavy, je pravděpodobnější, že to bude adoptované dítě než jeden z potomků Slunce. Stále je nejpravděpodobnější, že Oortův oblak nemá žádné velké světy, ale tato studie ukazuje, že planetární systémy se ne vždy tvoří izolovaně a existuje spousta hvězdných systémů, kde jsou pravděpodobně smíšené rodiny.

Zdroj: https://phys.org/news/2023-06-paper-captured-planets-oort-cloud.html

autor: František Martinek